9 měsíců s kosmonauty

V posledních dnech mě popadla uklízecí mánie, zabrousila i na web a zjistila, že mám vlastně blog. Od běhání a toho všeho okolo jsem si dala plánovanou pauzu, nebyla ani motivace psát. Nicméně jsou takové životní etapy, že si zaslouží zaznamenat.  Posledních 9 měsíců bylo radostných, utrápených, zajímavých, prostě úplně jiných, než jsem byla zvyklá a asi to už nezažiju, i když… 

IMG_3332
Život se občas obrátí vzhůru nohama

Naivně jsem si představovala, že to moje “nejkrásnější období v životě ženy” prožiju aktivněji, těhotenství přece není nemoc. Aktuálně jsem těsně před cílovou páskou, ještě před týdnem na pokraji sil, teď zase hýřím energií. Tyhle výkyvy se nadají předpovídat, nedá se jim čelit, dají se jen akceptovat. Myslím, že právě teď je ideální doba zhodnotit celý proces výroby života/ů. Plánovala jsem si psát deník, ale nebyla na to síla ani morálka. Z paměti se pokusím vylovit ty nejsilnější okamžiky.  Naštěstí mám tendenci to špatné vytěsňovat, i tak to ale neberte jako stěžování,  jde jen o subjektivní popis (maličko nadsazené) reality.

Preview

Hlavně rodinné okolí už se začínalo obávat, že jsme se s Jendou místo dětí upnuli na vyrábění osobních rekordů. Vstupní podmínky sice nehrály v náš prospěch, vyslechli jsme si první kolo strašení: “v tomhle věku to trvá”, “pořád běháte, ba co víc , ten Tvůj pořád sedí na kole”, “musíte se dlouho snažit a kdoví jestli to půjde”. Ale příroda si skoro vždy nějak poradí a nakonec to bylo trochu jinak. Návod ve zkratce je níže.   

Po vyvedené Transvulcanii  jsem na zpáteční cestě chytla šílený bacil, z kterého se vyklubal zánět průdušek. Ležím v posteli mrtvá jako už dlouho ne a po 15 letech zobu 14 dní antibiotika. V rámci rekonvalescence pak odjíždíme na svatbu na Moravu, po 2 letech abstinence ochutnávám všechny druhy vína, nejen toho z Pálavy. Týden poté mi volají z Českého atletického svazu, jestli nepoběžím jako náhradnice na Mistrovství světa v horském maratonu – 2x na Sněžku. I když objektivní forma je po událostech posledního měsíce nulová, beru to jako obrovskou poctu. S třesoucími koleny vyrážím na konci června do Karpacze, podívat  se zblízka na opravdové atlety.

Mistrovství světa v turistice

Mistrovství světa v turistice

Zázrak se nestal, závod je v mém podání strašný. Celou dobu cítím, že se se mnou není něco v pořádku. Přisuzuji to prodělané nemoci a únavě. Hodně divné stavy začínají již při prvním výběhu na Sněžku. Poprsí mě bolí tak, že si chci svlékat podprsenku anebo je rovnou amputovat. Další týden se bedlivě pozoruju a v neděli posílám muže pro těhotenský test. Na rozdíl od Jendy, který tvrdí, že to je blbost protože cyklistika je zaručená antikoncepce, na 99,9% tuším, jak dopadne. Ale stejně mě to zaskočí, těm dvěma čárkám se zdráhám rozumět. Přepadá mě panika, euforie, nadšení, strach a deprese v jednom. Brečím. 

S provinilým pocitem spěchám po 4 letech na gynekologii. Paní doktorka mě mezi dveřmi sprdne a na ultrazvuku potvrdí pozitivní “nález”. To jsem tak nějak tušila, ten pravý šok nastává, když mě poprvé osloví “maminko” a pak dodává: “já tam vidím 2 srdeční akce”.  Z ordinace vycházím opět brečící. Jenda na reaguje se stoickým klidem jemu vlastním a uklidňuje mě, že to přece zvládneme. Prvotní šok, že se z nás stanou rodiče jsme přijali, ale něco tak abstraktního a neznámého jako je dvojnásobné rodičovství je nad naši míru představivosti. A tak jsme vlastně v klidu a začínáme se na ten jackpot dost těšit, alespoň navenek. Doma mi to nedá a potají vplouvám do temných vod internetu, hledám, co všechno se mi mě čeká, zaručené informace si dokresluji hororovými fotkami zdeformovaných břich, popraskané kůže, plejádou depresivních prognóz o blížícím se konci života.

IMG_6653

První dějství

Pořizuji si bichli Průvodce těhotenstvím, stahuju takovou tu aplikaci, kde rostoucí dítě přirovnávají k zelenině a těším se, jak si to budu krásně užívat. S Jendou jedeme na na dlouho poslední sportovní dovolenou, na kopce do Dolomit. Zvládám vyjet na Tre Cime, objet Sellu Rondu, ale cítím, že to není jako dřív. Třetí den se provalí, že ranní nutkání na zvracení není z absolvovaných serpentin. A při výšlapu za  Oetzim u Messnera hlasitost mého dýchání zastavuje projíždějící auta. Tak to balíme a jedeme poslušně domů, na moje místo, na gauč.

IMG_2436
Poslední výjezd…

Po návratu z Itálie se ocitám v realitě všedních dní vrcholícího léta. Biozátěž hlásí  každý den maximum. Rozbrečím se pokaždé, když v rádiu doporučují, aby starší občané a nastávající matky nevycházeli z domu. Veškerou energii investuji do přesunu z bytu do práce, zpět to dávám často po 4. Nejvíc úsilí mě stojí, aby hlavně nikdo nic nepoznal. Je mi zle. Pořád. Zvracení by bylo vysvobození, ale to nepřichází. Rána jsou lepší, spát chodím se slepicemi a vstávání je boj. Babské rady nepomáhají, jím po malých dávkách, dřív než vstanu, cucám zázvorové lízátka, leju do sebe hektolitry magnesia. A…nic.  Pomáhá jediné, bez hnutí ležet v temné místnosti, o nic se nesnažit a pokojně čekat, až to přejde.

Vůbec jídlo to je kapitola sama pro sebe. Pestrá a zdravá strava je něco, co ve mě vyvolává nechutenství. Při pohledu na zeleninu mě natahuje, podobně jako ve školce, když jsem jen cítila dušenou mrkev. Jediné, co dokážu pozřít jsou sacharidy. V jakékoliv podobě a množství. Nejoblíbenějšími delikatesami se stávají chleba s máslem a medem, jakékoliv pečivo, krupicová kaše, brambory na všechny způsoby a čokoláda, samozřejmě. Bilance prvních 2 měsíců – 6kg nahoře, z toho miminka mají asi tak 2g. 

IMG_5339
A lentilky! denní droga
30A6043E-9214-488A-85B7-325AD6CBFDCB.JPG
bílkoviny!

Ze dne na den přestávám pít kafe, abych byla přesná z 5ti šálků denně rovnou na nula. Poprvé v životě zažívám absťák. Klepu se, studený pot na čele, raději si dopřávám jednu malou dávku na spravení. Funguje to! Kupodivu mi to kafe přestalo chutnat, ale v rámci zachování nejen duševního zdraví si jedno denně dopřeju, i když se na mě občas dívají, jako bych si objednávala koks.

Párkrát se pokouším o běh, na tempo okolo 7min/km a tep 160 opravdu nejsem zvyklá. V rokli mě předbíhají důchodci. Dvě srdce navíc nepomáhají, ale aspoň se ještě pohybuju.

Začínám chápat, proč se těhotenství nepočítá na měsíce, ale na týdny, každý je tak jiný. Z šedočerných šmouh na ultrazvuku se mini vetřelci postupně mění v lidské bytosti. Co je neoddiskutovatelny fakt je úbytek mozkových buněk. Stále nechápu a nedokážu se dopočítat, jestli budu perlorodkou 9 nebo 10 měsíců?

Na začátku září podnikáme znova výlet do Dolomit. Končím třetí měsíc v jinakosti a tak se s tou zprávou svěřuju i okolí. Je to úleva, konečně nemuset nic maskovat. Ranní kocovina mě bohužel neopouští a abych to neměla tak monotónní,  přidávají se bolesti hlavy. Střídavě jsem v energetickém boostu, jindy mě skolí totální paralýza. Toužebně vyhlížím 2. trimestr, moudré knihy tvrdí, že by útrapám měl být konec. Razím taktiku přípravy na nejhorší a raději si zvykám. 

Skvělé je, že mě každý doslova nutí, abych si lehla a nic nedělala.

IMG_4443
Boost v Dolomitech

 

Druhé dějství

Když už přestávám doufat v návrat k normálu, přece jen někdo vyslyšel moje volání a opravdu se to kolem 20tt začíná lámat. Přestává mi být špatně, už jsem jen unavená. Další pozitivum se projeví třeba v tramvaji, už nevypadám jen jako tlustá a většinou starší zúčastněné ženy mě pouštějí sednout. Nejlepší je, že ty 2 abstraktní stvoření z obrázku o sobě začínají dávat vědět. První nesmělé kopance jsou magické. Z vetřelců jsou kosmonauti a každý den se těším na společnou gaučovou seanci. 

Zajímavý je test na těhotenskou cukrovku, jsem si téměř jistá, že s mými stravovacími návyky z posledních měsíců ji mám. Naposledy se rituálně přežeru dortem. (test byl negativní, cukrfull dietu praktikuji nadále)

Už od začátku se fanaticky upínám na myšlenku, že kdyby náhodou, musíme mít přece kočárek. Rozbíjíme všechna prasátka, zřizujeme půjčku a místo nového auta kupujeme zánovní koráb pro minilidi. Manžel prodávající paní nás vítá milými slovy: “Vy čekáte dvojčata? Tak to gratuluju, skončil Vám život!” Mimochodem, tyhle předpovědi a další dobře míněné rady o konci života, aspoň toho sportovního, máme na talíři v podstatě pořád.  

Jednoho krásného rána se mi daří na dráze odkroužit 10km v kuse. I přes rostoucí břicho se cítím v euforii, a to bylo taky naposledy. Všechno uvnitř mě se natahuje, tlačí, píchá, asi jako kdyby vás někdo nakopnul do rozkroku. Běhání vzdávám a pro jistotu ruším účet na Stravě. Snažím se alespoň předstírat cvičení a něco jako jógu, chvilkově to pomáhá.

IMG_4940
Říjen – posledních 10km během

Kontroly v porodnici probíhají různě. Podle toho, kdo se mě zrovna ujme, někdo vysvětluje, jiný neodpoví na pozdrav. Jedna hodná mudr nás dokonce vyzve, ať se ptáme. A tak se osmělím a konečně je mi vysvětleno, že ono označení dvojčete A je vždy to blíže východu (nebo vchodu, nevím). To naše áčko se uvelebilo zadkem dolu, B je pokaždé jinak, někdy napříč, jindy v oblíbené poloze (a)69. (a tak to zůstalo doteď). 

Necháváme si prozradit, že to co původně vypadalo jako pupeční šňůra je ve skutečnosti pinďa.  Bavím se nad dotazy, jestli už jako víme, co to bude. Moje odpověď holka i kluk většinou vyvolá legrační úlek. Ve mě to naopak vyvolává pocit, že jsem výjimečná budoucí supermatka.

IMG_5747
Vytvářím geometrické obrazy

Chytré knihy nelhaly, druhý trimestr opravdu přináší i další pozitiva. Moje pleť je krásná, čistá, vlasy si myju jen proto, aby voněly. Únava postupně mizí, vydržím být vzhůru do půlnoci. Nakonec i v práci se cítím výkonně. Začíná mi docházet, ze tvořím dva životy a jsem na sebe pyšná. Aspoň do té chvíle, než se mě někdo zeptá, kdy mám termín, že podle toho jak velká jsem, to musím mít už za pár.  

Třetí dějství

Předvánoční stres jde mimo mě, tradičně pořádáme první víkend před Štědrým dnem  Trailovou Závist. Funguju skvěle a mám pocit, že jsem nadčlověk. Maminka mi půjčuje ruce, díky ní a dalším kamarádům zvládám organizaci bez úhony. Nespavost, která se plíživě hlásí o slovo ignoruju a finušuju dodělávky v práci.

IMG_4606
Trailová Závist po čtvrté

V říjnu jsme si chytře naplánovali Vánoce v Rakousku. Ono těhotenství sice není nemoc, ale tvořit dva životy je samo o sobě rizikové a na takovou cestu už mě nikdo nepojistí. Výlet za hranice rušíme a bookujeme místo toho Krkonoše. Upínám se k plánovanému odjezdu na hory, ale cílovou pásku v podobě noclehu na Černé Hoře bohužel neprotnu. Hroutím se už v Praze. 

Nakonec výprava na vrcholky našich nejvyšších hor dopadne dobře. Běžky nechávám sice doma, ale i tak je to nahoře nabíjející. Horská energie se mi bude do posledních týdnů hodit.

IMG_6066
Výlet za sněhem, výhledy a energií!

Po návratu začíná další ze období sinusoid. Amplituda vyčerpání je podmíněna počtem bezesných nocí a většinou končí nezastavitelným pláčem. Jeník má se mnou svatou trpělivost. Nikdy totiž nemůže tušit, jestli mi opravdu něco je, nebo jen došly lentilky.

Na nočním stolku se mi hromadí knihy o porodu, výchově i nevýchově, spánkové deprivaci, názory existují na všechno. Baví mě kniha o správném nošení děti, všechno zní logicky a správně, jen tam chybí kapitola o tom, jak si vykouzlit 2 ruce navíc. Sebevzdělávání v tomhle směru vzdávám, spoléhám na instinkt a Jendu, který drží nastavenou linii stoicismu. 

Při pohledu do skříně zjišťuju, že jsme si už hodně dlouho nekoupila nic na sebe. Jednak se nevejdu do kabinky a druhak je mi jedno, že točím jen 2 outfity vel. XXL. Za největší vynález všech dob považuji těhotenské džíny, konečně se mi nic nikam nezařezává, je to skvělý pocit.

Po Vánocích nastupuju na mateřskou a jsem za to už opravdu ráda. Běžné úkony, jako třeba obutí bot, nebo dojít jen na tramvaj vyžadují maximální koncentraci. Nemůžu ani pořádně sedět, ideální je poloha vleže, ale to jen tehdy, když mi jedny nožičky nekopou do bránice a druhé do močáku. Sociální interakce mi dělá dobře jen do doby, než začnou padat dobře míněné rady o tom, že teď mám hlavně spát do zásoby. 

b216c1e1-24d0-40e8-b4de-b23ed53bcb9b
Your baby is about a size of romaine lettuce – a já se ptám, kam až můžu expandovat? Dort byl dobrý, makový… 

Všechno se zpomaluje. Když mám den, skvěle fungují procházky, jsem na sebe pyšná, někdy zvládám i 5km, ale nesmí to být do kopce.

V jídle jsem se od té doby, co mi přestalo být špatně rozhodně neomezovala, naopak jsem do sebe cpala dříve zakázané ovoce. Jenže poslední měsíc už to nejde. Žaludek a celý zažívací systém mi nejspíše přestal existovat. Musím nejdřív dobře rozmyslet, jestli se raději najím nebo napiju, kapacita minimální. I proto jsem za poslední měsíc na váze jen 1kg navíc. 

Frekvence návštěv nemocnice se zvyšuje, kontroly jsou každý týden. Krom jednoho zaváhání, kdy se zdálo, že A neprospívá podle tabulek, je to až trochu nuda. “Otoky máte?” “Nemám”. “Váha?” “Stoupá”. “Tvrdnutí břicha?” ”Nic.”. Pokaždé si hodně nahlas oddechnu, že je všechno jak má být, děti rostou a nic jim objektivně nechybí. Popravdě, nedoufala jsem, že to spolu dotáhneme až do úplného finále. 

img_7203.jpg
36tt, plus 16kg, odhadem 5kg miminek. To se pronese, nejlepší je vůbec se nezvedat

Těhotenství je právem označováno jako jiný stav a je natolik individuální, že jej každá žena prožívá úplně jinak. Nejde ani tak o fyzické nepohodlí, to že vaše tělo není tak úplně vaše a že se změní prakticky všechno. Byla jsem zvyklá na pravidelné vyplavovaní endorfinu při fyzické aktivitě a čas od času se vyždímat nadoraz. Je vlastně jedno jestli je to sport nebo cokoliv jiného, co děláte s opravdovou vášní a co vás činí šťastným. Víc než půlrok tohle přestalo existovat, protože jsem nedokázala najít alternativní náhradu a samotný požehnaný stav to nezachránil.  Podle mě je to nepřenosná zkušenost a vyrovnat  se s tím v hlavě byla největší výzva.

Teď jsem na konci, 38 týden a jsem neskutečně vděčná, že jsme to společně zvládli. Nepřestávám žasnout, čeho je lidské tělo schopné a jak se dokáže adaptovat. Těhotenství je i přes všechny ty bolístky zázrak.

Doporučuju to moc neřešit, často hřešit, když je vám nanic, tak to ventilovat, postěžovat si, protože je to vaše tělo, vaše pocity a zenovou polohu má každý nastavenou jinak. Nedokážu říct,  jestli si to budu chtít někdy zopakovat, ale teď  to beru jako jednu z nejzajímavějších zkušenosti v životě.  I když, ty ještě intenzivnější nás asi teprve čekají a nemůžeme se dočkat až kosmonautům ukážeme ten skutečný svět. Bude to jízda. 

 

Advertisements

11 thoughts on “9 měsíců s kosmonauty

  1. No tak to je naprostá pecka! Gratuluju a přeju hladký finiš těhotenství a pak pohodové sžívání. :) A když vyjde čas, bude chuť i síly, tak i na další report.

    Like

  2. Krásný :-) Za kecy o konci života a spaní do zásoby by se mělo stavět ke zdi. Jasně, je to svým způsobem oboje pravda, ale – ALE – naspat do zásoby se NEDÁ (empiricky potvrzuji), i kdyby spát šlo a ten konec života, ten je trochu jak v té Sapkowskiho povídce “Něco končí, něco začíná”. Jasně, spousta věcí nebude jako dřív, ale – ALE – to neznamená, že nebudou vůbec, jen budou prostě jiný (a pozor – fáze “stockholmského syndromu”, jak přátelsky té části, než dětičky dozrají a odpadnou, říkám, má taky datum expirace, a všichni se dočkáme).
    Kdysi jsem o tom něco psala – vždycky, když do života něco přibude nebo z něj něco zmizí, se nevyhnutelně změní. Nemá cenu nikoho dopředu strašit a škodolibě věštit ohnivé koule padající z nebe. Dvě děti děti naráz jsou jízda, nevyhnutelně, ale – ALE – jak říkal Jan Werich: “Všechno se přečká, tečka.” I to, co bude náročný a těžký a místy i k nevydržení, bude časem zapomenuto, přetřeno (cukr času funguje brilantně!) a hlavně – a to je důležitý a to ty jako sportovec znáš – odměněno. A odměněno ve velkým. Ne, v tom největším.
    Sportovat – sportovat (a žít) budete v pohodě i s dětma. I s těma nespavýma a uřvanýma to jde, a když jsem to zvládla já, o vás strach nemám :-)

    PS: Jednu nevyžádanou, veskrze praktickou radu si ovšem neodpustím: Jestli ještě nemáte sušičku, určitě si ji asap kupte – je to nejlepší vynález (hned po pračce) v dějinách lidstva. Kdyby mi dal někdo nůž na krk a musela jsem se rozhodovat, jestli půjde z domu ona nebo myčka, jde myčka. Fakt. Nemusíš nic žehlit, nemusíš nic věšet, ušetří nesmírnýho, ale fakt nesmírnýho času.

    Like

    1. Jitko, dík, to je krásný tohle slyšet. a moje zkušenost, když jsem se něčeho strašně moc bála, tak to nakonec bylo to nejlepší, co jsem zažila. Ale stejně jsem zvědavá, co budu říkat za rok :D

      Sušička, máme ji cca 2 měsíce a už teď ji miluju! Sice jsme přišli o pár m2 volného prostoru, ale zase zmizel ten sušák a nekonečné věšení a skládání. navíc hezky vrní, u toho se jim bude hezky spinkat :D

      Like

  3. Hezky napsané. Ano, všechno se změní. Ale určitě ne k horšímu. U nás doma řádí 2 svišti a je to skvělý. Kluk se narodil o 2 měsíce dřív, prognózy byly všelijaké, ale nakonec vše dobře dopadlo. A to je hlavní. Když jsou děti zdravé, tak nějaké spánkové deprivace a kompletní změna života jsou nevýznamné prkotiny :)

    Like

    1. je to tak, 14 dnů už jsou tady s námi a i když sice někdy dost řvou, tak většinou jsou neskutečně roztomilí a srandovní a hlavně zdraví a vzorně rostoucí! na spánkový deficit už jsem si taky asi zvykla… :)

      Like

  4. Zuzi, to je krása! Držím palce! Moc dobře vím, jaké to je – sice ne dvojčata, ale nacházím se s Tomem na začátku našeho dobrodružství. Zatím jsem u fáze, že to musíme tajit a vymlouvat se a “lhát”, proč nepiju apod.. pořád žaludek na vodě.. A to jsem se chystala včera běhat.. nedopadlo to :( Ale taky se dočkám! :-)

    Ať vše dobře dopadne, M.

    Like

    1. moc děkuju! teď když už jsou na světě, já mám zas o 15kg míň mi tohle období přijde vzdálené jako jiná galaxie :) prostě úplně jiný svět. přeju hodně sil a ať to čekání uběhne co nejpříjemněji! zuzka

      Like

  5. Ahoj Zuzko a Honzo,
    gratuluji vám oběma k narození Vaších dvojčat. Přeji vám všem hodně zdraví, dětem hodné rodiče a rodičům zdravé děti, které vám budou dělat radost. Petr (1bubobubo)

    Like

  6. Moc hezky — takovy krasne pozitivni zapisek. Je videt, ze jste zvykli byt ve vsem nejlepsi:)… Tedy rovnou dve deti.. a rovnou holku a kluka:).
    Moc vam — stejne jako zastupy ostatnich — fandim a preju vsem jen to nejlepsi! At se dari! 12:)

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s