Dotknout se nebe, moře a hvězd na Madeiře

4.6.2016 – USM2016 Ultra SkyMarathon Madeira – 55km/4000m+

8:02:21 – 8.místo 

O běhání v horách neboli skyrunnigu jsem se poprvé dozvěděla někdy před dvěma lety. Fascinovaně četla příběhy ze závodů v drsném terénu a záviděla běžcům z adrenalinem probarvených fotek. Obdivovala výkony, které mi přišly v tu chvíli nadlidské. Běžet nejdřív do šíleného kopce, pak terénem, který se nedá ani slanit dolů a to třeba 5x po sobě? Jednoduše jsem to nechápala, ale toužila jsem to umět taky. A tak jsem minulý rok zasvětila drilování, získávání zkušeností a postupného nabírání sebevědomí. Což v naší kotlině jde poměrně ztuha a občasné výsadky do hor pro dospělé mě nespasily. Na konci zimy jsem se po zranění kolene znova opřela do tréninku, začala nabírat objemy a snažila se zrychlit své zpohodlnělé svalstvo.

První prověrka formy se odehrála pod Hubáčkovým rotačním hyperboloidem. Déšť, zima a mlha jakoby vyjadřovala náladu z mého výkonu. Velké pracovní vytížení, stěhování, rekonstrukce a další starosti všedního života, mi v tréninku nehrály do karet a podle toho jsem se taky cítila. Papírově výsledek možná nebyl tak špatný (7. místo v celkem kvalitní konkurenci), ale pocitově mi bylo nanic. Do kopců to prostě nešlo, každý pohyb mě stál velké úsilí a vůbec mi to nepřinášelo radost. Náladu jsem si pak malinko spravila na Boráku, sebevědomí do kopců jsem se ovšem na Hanou vydala hledat marně.

tohle jsme zatoužili zažít, foto: Ian Corless
tohle jsme zatoužili zažít, foto: Ian Corless

V tomto rozpoložení jsem se vydávala na první velký závod této sezony Madeira Ultraskymarathon. Trasa o délce 55km s pozitivním převýšením 4000m byl letos zařazen do světové série skyrunningu (SWS) kategorie utra. Na Madeiru, ostrov věčného jara, jsem se vždycky chtěla podívat a když vloni zaplavily sociální sítě fotky účastníku MIUT, bylo rozhodnuto, že místo výletu znovu na La Palmu pojedu s Honzou na závodně poznávací instantní dovolenou právě sem. Přibrali jsme ještě Honzovu mamku a v noci ze středy na čtvrtek už jsme pelášili do Mnichova chytat letadlo.

profil - jednoduše nahoru a apk dolů a pak ještě jednou

Po poledni jsme bezpečně přistáli na jedné z nejnebezpečnějších ranvejí na světě. V půjčovně aut se pak odehrála drobná epizodka s nádechem jižanskosti. To když se nám bodrý chlapík snažil vnutit lepší auto s klimatizací, Bluetooth, navigací a  dalšími vychytávkami za pouhých 20E navíc denně. S díky jsme tuto štědrou nabídku odmítli, přišli na parkoviště a tohle  vytuněné auto dostali stejně, neb naše původně objednané už nebylo k dispozici.

IMG_2264
na vlastí oči člověk oněmí – slunce, mraky, zeleno a kopce

Cestou přes hory z Funchalu do místa našeho přechodného bydliště Santany jsme vzali zkratkou přes hory a nestačili vykřikovat údivem nad krásou a strmostí místních kopců. O sklonu místních silnic nám hodně napověděla průměrná rychlost, za celý náš pobyt to bylo závratných 32km/h.

Madeiru jsem znala z fotek, ale to co jsme viděli na vlastní oči nám vyrazilo dech. Strmé svahy sopečného ostrova pokryté miliony odstíny zelené, obarvené rozmanitými květy všeho druhu. To vše pod čepicí z mraků doprovázeno symfonií ptactva všeho druhu. Zmenšenina džungle jako na dlani.

IMG_2385
selfie time

V pátek vyrážíme na výlet prozkoumat začátek závodu kolem nejvyššího bodu ostrova i trasy Pico Ruivo, kde se spíš než pobíhání věnujeme nácviku fotografi pro začátečníky. Mě to nedá, nohy svrbí a tak se s Honzou jdeme  ještě proklusnout levád (zavlažovací kanály svádějící vodu ze svahů k políčkům), asi jediné souvislé rovině na ostrově. V sobotu, když jsem tudy probíhala  jsem pak na tenhle klus hodně myslela.

Na oběd jedeme do místního baru. Není to daleko, na druhém konci nevelké vesnice Santany cca 200metrů, ale těch vertikálních, raději tedy jedeme autem a šetříme nohy na sobotu. Honza nafasoval elitní číslo 5 a tak nás po kávičce opuští užívat si spolu s těmi z fotek od Iana a Jordiho společný oběd v hotelu nad mořem.

IMG_2282
mini náměstíčko a radnice v Santaně, start a zázemí závodu, v pátek ráno

V sobotu ve 4 ráno nás bohužel nebudí svítání, ale jen budík. Zhltnu snídani (ovesná kaše, banán, čokoláda a kafe) a na půlhodinky se ještě oddám snění. Ještě v 5:45 řeším, zda hůlky ani či ne. Věčné dilema, nakonec je zahazuju pod postel a věřím, že to moje stehna dneska dají bez pomoci.

výhled z balkonu
výhled z balkonu na hřeben budoucího seběhu

Bydlení jsme zvolili parádně, stačí se jen 200metrů skutálet z kopce pod startovní oblouk. Honza si mazácky stoupá hned za pásku vedle Anny Frost, mě chvíli trvá, než si uvědomím, že se startovním číslem 30, tam vlastně můžu taky. Ne, že by tolik vadilo být až na konci startovního hada, celkem se nás v Santaně před radnicí sešlo necelých 200. Kvalita zde ovšem vítězí nad kvantitou, dámská část startovního pole je nabitější, než ta početnější, pánské, jak o tom moudře napsal náš vicepresident Sam Straka a tak by mi bylo líto, kdybych si aspoň ty první metry neužila v elitní společnosti.

start

Přesně v 6:00 je odstartováno. V mém případě (podle záznamu na stravě) až o hodinu později. Po široké cestě se rozehříváme do prudkého kopce a dál se proplétáme ven z vesnice vstříc stoupání na první vrchol Encumeada Alta. Slovy čísel ze 430 mnm do 1750 mnm,  na 9km.

slunce02
aaaach, foto: Joao Sousa

Po necelé hodině se dostávám nad hranici lesa, vypínám čelovku a nestačím se kochat. “Less cloud more sky” v praxi. Slunce ozařuje peřinu z oblaků vznášející se nad oceánem a olizuje  prudké zelené svahy. Běží se mi dobře, mám radost, že je ten kopec za mnou a ani to nebolelo a ani si nevzpomněla na hole, které zůstaly na pokoji. Je to nepopsatelná krása. Dokonce tak dobře, že předbíhám s holemi šermující Martinu Valmassoi. Hmm, co ta tady dělá nebo co tady dělám já? Na prvním vrcholku jsem za hodinu a půl a už se těším na seběh.  Skála s fixními lany mne lehce zaskočí. Můj nejistý krok sledují všudy přítomní záchranáři. Se slovy “take your time” vytrvale brzdím tlupu chlapců za mnou.

frosty lana
Anna Frost na lanech, na fotce to vypadá dramatičtěji než ve skutečnosti bylo, hned další krok už byl na pevnou zem :)

Stavitelé trasy nás asi nepovažují za řádné turisty a tak místo po dlážděném chodníčku uhýbáme ostře vpravo na křovinami zarostlý náznak pěšiny. Dřív než se na to stihnu adaptovat mě předbíhá Martina, konsternovaně hledím na rychlost s jakou mi mizí z dohledu. Nekoukám pod nohy a už sem na zemi, noha zaklíněná v díře, rameno v pozici mimo kloub. Naštěstí mi zas naskočilo vmžiku zpátky a ani noha nejeví známky újmy. Je ty drobečky jistoty v sebězích jsou nenávratně pryč a já se dolů sunu pomaleji než nahoru.

plazením vpřed na Pico Ruivo, foto: Joao Sousa
plazením vpřed na Pico Ruivo, foto: Joao Sousa

Terén se mění, chodník mizí ve spleti stromoví a trasa se stáčí do džungle. Několikrát slézám a vylézám mini skalky, vždy za dohledu mlčenlivých a přísně se tvářícíh “rangers”. Přeskakuju potůčky až se dostávám na fotografy obsypané Pico Ruivo. Tam se míjím s Hankou Krajníkovou a pár set metrů pak z kopce po dlážděném chodníku běžíme spolu a libujeme si jaký je to dneska kýč a nádhera. Máme za sebou nějakých 15km a polovinu nastoupaných metrů. “From the sky to the sea” je druhé heslo, které máme ochutnat v praxi. Z nejvyššího bodu 1 860 mnm až do nuly. To vše za doprovodu žlutého kotouče nad hlavou, který s každým sestoupaným metrem zesiluje na intenzitě.

Trasu jsem studovala a toho nekonečně dlouhého seběhu jsem si nemohla nevšimnout. A kdybych se připravila ještě líp a  ty parametry spočítala nepřekvapilo by mě, že se celý dal bežet. Víc než 20km pořád dolů s anomáliemi v podobě krátkých stoupání. Za ty 2,5hodiny jsem poznala na tucet typů různých schodů, schůdků, stupínků. Miliony schodů. Střídaly se povrchy, šířky cest a pěšin, množství vody, slunce, stínu. Co ubývalo byly moje síly, naopak teplota se s každým ukrojeným metrem zvyšovala.  

Přes vesnici probíháme dále přes zahrádky až na kraj útesu, kde se cestička zařezává do skály a vede nás serpentinami rovnou k moři. Tady už se začínám slušně motat a nestydím se přejít do chůze, vždyť se za nikým nehoním asi mě nikdo nedohání, takový stav pohodlnosti to byl. A v tom momentu se přede mne mihne malá Japonka, jenže vůbec nemám energii se za ní pustit.

vražedý seběh, připaluje a Japonka je mi v patách, foto: Joao Sousa
vražedý seběh k moři do Sao Jorge, připaluje a Japonka je mi v patách, foto: Joao Sousa

Martyrium na chvíli přerušuju na u občerstvení v Sao Jorge. To je umístěno strategicky tak, aby nahlodávalo běžcovu morálku – hned vedle bazénu a šplouchajího oceánu. Napadají mě kacířské myšlenky, že jsem přece na dovolené, tak proč tady nezůstat. Radši do sebe rychle hodím meloun, banán, pomeranč a sunu se znovu zdolat serpenýny. Tentokrát na protějším svahu, ano, nahoru.

IMG_2593
Sao Jorge – dole občerstvení s bazénkem, na protějším kopci mučírna v podobě serpentýn, fotil Jenda den poté

Pomalu se ve společnosti dvou Španělů potácíme nahoru. Jak mi později jeden z nich prozradil, znalí geografických poměrů se nechtěli nechat zahanbit a drželi se mě zuby nehty: “Ona je z ČR, my z jihu, té se přece musíme udržet”.

Co jsme nastoupali jsme zas po schůdcích seběhli. Organizátoři si pro nás připravili adventure vložku v podobě 800m dlouhého brodění říčky. Tento rok to přišlo opravdu vhod. Do zurčící vody se vrhám skoro po hlavě, balvany ignoruju a hezky si vykračuju po kolena ve vodě.

voda-kamen
chvíli jsem to zkoušela suchou nohou, ale byla to blbost :) foto: Joao Sousa

voda02

Ultra je krásné v tom, že i když si myslíte, že jste na pokraji sil, stačí málo a vy se probudíte a dokážete běžet znova jako na začátku. Takhle optimistické to se mnou v sobotu nebylo, ale po té chladivé koupeli a občerstvení v Ilhe na 41,5km to bylo o malinko lepší. Nebe se zatáhlo, krapet se ochladilo a já se přestala motat. Ruce zapřít do stehen, nasadit tempo a najednou se šlo zase hezky.

Stoupali jsme hlubokou rýhou ve svahu na jejíž okrajích tvořily stromy přírodní strop. Bylo to jako z pohádky o čarovném lese. Španěly trhla a nechala je v pláči v přírodním tunelu. Koukám na hodinky, na trase jsem 7 hod 8 min a do cíle zbývá 10km, z toho 5km po rovině kolem levády a 5km z kopce. Zalíbí se mi myšlenka stlačit čas pod 8 hodin tedy dřív, než se mi vybijí hodinky.

U levády dobíhám dalšího sparinga, běžíme se Španělem pěkně v tempu. Pravé stehno mi křečuje a snažím se mu naznačit, že bych jakože zpomalila. Jen co se o to pokusím Španěl začne být hysterický: ”Noooo, you have to go, don´t stop, please!” A takhle řve, dokud se zase nerozběhnu. Auau, bolí to, ale díky němu nezastavuju.

IMG_2492
rovina kolem levády, po které se prostě muselo běžet, fotil Jenda den předtím

Tenhle úsek je krásný, skupinky německých a francouzských turistů na úzkém chodníčku způsobile uhýbají a decentně povzbuzují, jen je to nekonečné. Toužebně vyhlížím místo,kde jsme s Honzou v pátek běželi. Konečně, otočka a už to můžu pustit dolů. V Santaně mě překvapuje cílová rovinka, modrý koberec je natažen jak jinak než do kopce.

Nakonec jsem to pod těch 8 nedala, ale i tak jsem s časem nesmírně spokojená. O umístění nemám potuchy, na trati sice byl přehršel dobrovolníků a záchranářů, ale ti spíš mlčeli a na informace byli skoupí. Ještě než se stihnu vzpamatovat mne odchytává organizátor, abych mu předvedla povinnou výbavu. Z batohu lovím mobil, termofólii, čelovku a bundu. Otočím se a do cíle dobíhá Japonka, vůbec netuším, kde jsem ji předběhla. Přiznávám, měla jsem radost, že je za mnou.  

Nejlepší okamžiky jsou po doběhu, v cíli, po sprše, po jídle. Pro mě byl ještě vyšperkován zjištěním, že jsem 8 v pořadí. Pár holek sice nepřijelo a Anny a spol. mi utekly, ale ne o parník, jak jsem se obávala. A co víc druhý den jsem sice byla unavená, ale nohy mě poslechly a na podium jsem za nimi vylezla bez potíží. Byl to prostě dobrý den. A protože na světe musí panovat rovnováha, mé nadšení vyvažuje Honza, který je se svým výkonem (13. místo) nespokojen. Celkově byla naše výprava do světa velmi úspěšná – neskutečná Anka Straková skončila 4. (7:20:42), Hanka Krajníková 11. (8:41:29) a Honza Zemaník si vyběhl 6. místo.

místo abych si s nima dělala selfíčka, vlezla sem na podium :)
místo abych si s nima dělala selfíčka, vlezla sem na podium :)

Nemusím opakovat, že Madeira je krásné místo na zemi a rozhodně stojí za navštívení. USM nebo podobný závod delší a těžší MIUT je pro dobrodružně a sportovně založené jedince jedinečnou možností, jak jej prozkoumat naplno a všemi smysly.

Běžela jsem v:

  • Inov-8 TerraClaw250, které na tufu, hlíně a chodech hezky podržely
  • podkolenkách Sporticus.cz
  • triku Karitraa, které jsem propotila skrz naskrz
  • letité ale velmi oblíbené a odzkoušené sukni Salomon neb karitraa kraťasy jsou ukrutně krátké a k ultra běhu nevhodné

Snědla jsem:

  • 7 solných tablet Salts Plus značky Keepgoing
  • jedno magnezium, které křečujícímu stehnu nepomohlo
  • 5 gelů GU příchutě čokoládové
  • 1 pomeranč, ½ banánu a kousek melounu
  • vypila strašně moc vody a nedobrého inťáku (odhaduju to na 6 litrů)

Záznam na Strave a výsledky tady.

Advertisements

9 thoughts on “Dotknout se nebe, moře a hvězd na Madeiře

  1. Nádherný výkon, žasnu a smekám. Jdeš nahoru jako Elvis na POP žebříčku. Přeji ti, ať tu běžeckou elitu brzy opanuješ. Moc pěkně napsané a hezké fotky krásně dokreslují tu skvělou atmosféru, která tam musela být.
    Jen tak dál! Ať se daří.
    Mm

    Like

    1. Ahoj Mm! na tenhle závod se mi podařilo vybalancovat tu závodní a “užívací” náladu. Do toho nám vyšlo opravdu perfektní počasí a já si to opravdu užila, jak už dlouho ne :) ať to běhá a díky za podporu! :) Zuzka

      Like

    1. To by bylo samozřejmě naprosto skvělé a jedinečné, ale bohužel při současné konstelaci v mém případě nereálné :) tak nějak tuším, že jsem na hranici toho, co pro běhání a závodění můžu udělat. každopádně motivace je to skvělá a třeba se mi jednou povede udržet se jich dýl než 5minut :) dík za podporu!

      Like

  2. Nadhera! Ranní výběhy za bazanty nesou uzasny výkony :-) A vždycky se tesim na zápisek, idealne když běžíte s Honzou stejný závod a člověk se pobaví hned dvakrát :-)

    Like

  3. :) Ocenuji skvele umisteni navzdory krestnimu jmenu zacinajicimu na “Z”. Jen nepozorny ctenar nezaregistroval, ze mezi prvnimi ctyrmi zenami byly 3 Anicky!! :)
    Jak rekl MM, stoupas nahoru rychleji nez horecka sobotni noci!:). V ramci rovnovahy se postupne meni identifikace akteru — z te mile “Zuzky” od Honzy .. na vtipneho “Honzu” od Zuzky:).
    Jste skvela dvojka.. O tom zadna a velka gratulace!
    12:)

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s