Jeden den – MS v trailu

30.5.2015, 85km, +5300m, 12:50:32, 51.místo

Bylo to někdy na jaře v roce 2012, kdy jsem dočetla Born to run. Asi sem nebyla sama, v kom tahle knížka vzbudila zvědavost a touhu zaběhnout si ultra. Zkusila jsem to, pár jich doběhla, něco vzdala, až jsem se jako v Jiříkově vidění octla na Mistrovství světa v trailu –  85km kolem jezera Annecy, na trase překonávající kopce s převýšením skoro 5300m pozitivního převýšení aneb jouda na výletě.

Annecy_profil
profil – 3 ofiko občerstvení s jídlem, 4x jen čistá voda, na 85km to není mnoho

Polykači kilometrů z řad ČAU (česká asociace ultramaratonců) jsou zvyklí na rovinky, proto jejich velitel Dan Orálek oslovil Sama Straku, velitele české skyrunningové asociace, aby nominoval běžce z řad vyznavačů horského běhání, kterým by tato trasa mohla lépe sedět. Neváhala jsem ani milisekundu a hned se hlásila. Pravda, holek, které by si libovaly ve zdolávání nelidských vzdáleností a boji s bolestí v české kotlině moc není a z těch mála se chce jen zlomek začlenit pod hlavičku tak podivného sportu jako je skyrunning. Já jsem divná dost, v repre letos taky a tak jsem mohla na MS vyjet. Naše výprava nakonec čítala 6 chlapců (Honza Bartas, Zdeněk Kříž, Vítek Otevřel a Petrové Král, Míl a Žákovský), 3 ženy (Anička Straková, Míša Mertová, já), jednoho předsedu (Sam Straka) a jednoho “oficíra” (Ruda Král).

IAU resp. Sam se postarali o vše od ubytování po registraci,  naši jedinou starostí byla doprava na místo činu. Našla jsem letenky ve výprodeji se Swiss Air a za pár kaček jsme ve čtvrtek v poledne přistáli v Genevě. Tam nás čekal oficiální autobus, svážející všechny výpravy do hotelového komplexu u jezera Annecy. V příletové hale jsme si poprvé uvědomili, kde, že to vlastně jsme. Bílo-červeno-zelené portugalské slušivé šusťákovky, Dánové v červeném, žluto-červení Španělé. My jsme navlíkli trička a bundy značky Puma z historické kolekce národních úborů.  Nejkrásnější jsme nebyli, ale nápis Czech Republic na hrudi hřál a visačka s logem IAU tomu všemu dodávala pocit jakési výjimečnosti.

Všichni účastníci byli ubytováni v jednom velkém hotelu s výhledem na hory a jezero. Být německý důchodce, tak si tady lebedím. Druhý den jsem si už zvykla potkávat Krissy Moehl a celý respekt budící tým Amíků ve skvěle padoucích temně modrých outfitechpři snídani, Luise Alberta Hernanda a jeho kumpány na terase nebo u bazénu. Tohle bylo moc příjemné a nestačila jsem zírat, méně příjemný byl fakt, že na baru, na recepci, v kuchyni, v celém hotelovém komplexu nebyl k dostání jediný fešák  (pozn.: dle Zdendy Kříže – jakýkoliv dortík, laskomina ). No možná nás jen chtěli ochránit před přežráním.

Annecy vyhledy
výhled z hotelu

Čtvrteční odpoledne bylo ve znamení oficialit. Slavnostní zahájení jsme si užili na promenádě, postáváním, focením, závistivým okukováním výbavy soupeřících týmu, válením v trávě, postáváním, snaze navázat komunikaci s maminkou naší vlajkonošky, která zaskakovala za sportovce Konga, jenž na ceremoniál nedorazil.  Až na nás konečně po více než 2 hodinách přišla řada (Republique Tcheque) a mohli jsme vycupitat na pódium a hrdě zamávat do namířených kamer. (01:11:40). Po povinném proslovu, sledování doprovodného programu jsme vzali útokem stan s připravenou relativně skromnou večeří. Zase mě napadá, že jsou vlastně hodní a nechtějí abychom se před závodem takříkajíc zprasili.

SAM_7818_small
dlouhá chvíle? ne čekání na slavnostní zahajovací ceremoniál, foto: Sam Straka
SAM_7801_small_cekani
République Tchéque, foto: Sam Straka

To, že nejsme na pouťáku se projevovalo na každém kroku. Míša Mertová a Petr Míl si díky nejvyššímu počtu nasbíraných bodu v žebříčku i-tra vysloužili návštěvu antidopingové kontroly. (co na tom, že po nich nikdo nechtěl jediný průkaz totožnosti…). Na technickou poradu šel Sam a Honza a byla prý plodná. IAU vyžadovalo striktní dodržování pravidel. Tomu jsem rozumněla, protože jak jinak nastolit rovné podmínky pro týmy, které mají třeba jen jednoho závodníka a nemohou si dovolit podporu na trase. Konkrétně se hodně řešily hole. Prvotní výklad pravidel říkal, že závodník musí do cíle donést vše s čím odstartuje. Nakonec pořadatelé pochopili, že toto nemají šanci uhlídat a hole bylo možno libovolně brát nebo zahazovat. Mě se to hodilo do plánu a nechala jsem si je poslat k Samovi na 44.km. Pravidla dále zakazovala jakoukoliv pomoc na trase a to jak mezi závodníky, tak od pořadatelů a diváků.

Pátek jsme strávili spánkem, prokládaným jídlem, nicneděláním, lehkým výběhem kolem jezera a pokusem o spánek, který jemně narušovala bouřka a uragán za okny. Budíček v nekřesťanskou hodinu 01:00, nasnídat, oblíknout, nechat nervy na hotelu a přemístit se spolu s dalšími výpravami na start k jezeru v Annecy. V klasických předzávodních mrákotách a stavu těžké otupělosti se sunu pod startovní oblouk. Je nás tady oproti Vulcanii poskrovnu celkem 300 (120  žen a 180mužů).

předstartovní v repre tílkách s Petrem Králem, Honzou a Zdeňkem Křížem, foto: Ruda Král

Ve 3:30 za zvuku už nevím čeho se masa těl dáva do pohybu, naši mi mizí z dohledu a celé startovní pole se na dlouhé promenádě kolem jezera rychle natahuje. Slovy KiliJanka si běžím to svoje, a nechávám se zvesela předbíhat. S náznakem prvního stoupání zpomaluji, přemlouvám žaludek, aby se uklidil a propadám se na chvost. Trochu mě děsím že tohle první táhlé stoupání (19km, 1440m+) se dá běžet a fakt všichni kolem běží. Po hodince se dostávám do relativní pohody. Dlouho se běží v lese, po jehličí nebo šotolinových cestách, připadám si jak na Valašském hrbu. Před závodem jsme se snažili odhadnout, jestli jsou mezi účastníky spíše vyznavači rovin a asfaltu nebo hor, bahna a kamení. Jak se s trasou poperou Dánové a Holanďani? V prvním mini klesání po bahnu a vápenci, mám trochu jasno, když míjím bezradně vyhlížející Holanďanku, kterak přemýšlí, kam by bezpečně položila nohu. Dlužno podotknou, že jsem posera, ale i tak se kolem ni přeženu fakt rychle. Race Ultra 270 jsou nejen pěkné, ale i spolehlivě drží a svitne ve mě naděje, že bych přece jen nemusela skončit poslední.

start a nejsilnější sestavy Francouzů a Španělů, foto:  Timothée Nalet
start a nejsilnější sestavy Francouzů a Španělů, foto: Timothée Nalet

S prvními nesmělými slunečními paprsky se přes orosenou louku skrz špalír fanoušku dostávám na nejvyšší bod celé trasy Sommet du Semnotz 1664 m.n.m . Otevře se výhled na okolní vrcholky a je to krása. Před sebou už vidím stan a tak tam peláším, hledám čtvrtý stolek zleva. Ruda je nepřehlédnutelný, brebentí něco o klucích a výběhu za hodinu a třičtvrtě a o tom, že tohle byla ta nejlehčí část. Já jsem nahoře za 2,5hodiny, zatím to jde podle plánu. Zmrzlýma rukama se snažím odšroubovat lahvičky, dolívám pití, beru banán, čokoládu a pádím pryč.

Seběh po sjezdovce, po mokré trávě, nohy zatím poslouchají. Vbíhám na  šotolinovou cestu a  sleduji zvláštní moment. Kousek přede mnou zastavuje holka, stahuje elasťáky a bezrozpaků si přidřepne přímo na té cestě. Aha, tak kluci šetří vteřiny čúráním za běhu (když to svedou), holky musí holt takhle. Závod je závod a dekórum jde stranou. Na 25km je první občerstvení, ale pouze s vodou. Táborové korýtko ve vesnici, obklopené pořadateli, kteří vše sledují z uctivé vzdálenosti, ani náznak pomoci. Trať je jinak perfektně značená, na každé odbočce ve vesnici stojí paní a ukazuje běžci správný směr.

Začíná se oteplovat a před druhým vrcholkem předbíhám jednu z favoritek Portugalku Ester Alvez, sedíc na kameni a čekajícíc na odvoz. Asi neměla den. Z lesa vybíháme na 3km asfaltový úsek mezi vesnicemi a nohy už o sobě dávají vědět. Ve druhé vesnici Doussard na 44.km je velké občerstvení se Samem a Leilou. Jsem tady za 5:52, perfektní, pohybuju se v mém interním limitu 6hodin. Je mi pořád ještě hezky a v rámci možností si to užívám, nic mě netrápí nebolí. Fakt, že mě čeká dobrých 30km a něco kolem 2000m převýšení mě netrápí. V tom zvláštním stavu euforie a otupělosti si beru jen čokoládu do batohu doplním 2 gely, tyčinku. Na normální výlet bych si mazala 4 chleby, smažila řízky, jenže v závodě tohle člověk prostě vnímá úplně jinak.  Jo a hůlky, při pohledu na profil tuším, že se budou hodit.

občerstvení a stolečky jednotlivých zemí, foto: Sam Straka
občerstvení a stolečky jednotlivých zemí, foto: Sam Straka

Vyrážím vstříc vertikálnímu peklu. Nejdřív se stoupá serpentami v lese, profil je příznivý, dalo by se to běžet, jen nemít už víc než 40km v nohách. Tak aspoň indiánský běh, hůlky jsou vítanou oporou. Chytnu se Ukrajinky, která má asi jen o milisekundu kratší krokovou kadenci než já. Společně takhle vysupíme až do poloviny stoupání k vodnímu občerstvení. Potkáváme výletníky, kteří sympaticky fandí “bon courage!!” Slunce nad hlavou žhne a mě už není tak hezky jako dole. Tedy jak se to vezme, výhledy jsou krásné, proplétáme se stádem horských koz, zelená louka vábí k spočinutí, jenže já musím nahoru, až do sedla Pas de L’aulps (1620m.n.m.). Tenhle úsek mě pěkně vyšťavil, 1400m nahoru na 14,5km za 2:45 si do osobních rekordů nezapíšu.

na konci nejdelšího stoupání
na konci nejdelšího stoupání

Je tady další seběh, tentokrát po makadamem vyskládané cestě touženou úlevu nepřináší. Ukrajinka nakopne turbo a mizí mi z dohledu. Z batohu lovím tyčinku poslední záchrany, nechutná, nejde mi rozkousat. Makadam střídá lesní prudká cesta, alternovaná tu kluzkým vápencem, tam vlhkými kořeny. Stehna úpí a já s nimi, každý krok si do rytmu prozpěvuju zatím jen “au au au”. Za 45minut jsem dole. Nabírám vodu v korýtku a před sebou mám už jen pozvolně klesající desítku a vidinu Rudy a jídla na 70km.

Dolů....foto: Claude Eyraud
Dolů….foto: Claude Eyraud

Dost se na to upnu, Rudu sice znám jen den a půl, ale těším se na něj jak na Vánoce. Jak já se mu vybrečím na rameni, on mi řekne, že to je jen kousek, ať zabojuju, že pak už mě nic bolet nebude. Jo takhle si to všechno pěkně maluju až konečně vbíhám do tělocvičny nebo co to je, hledám čtvrtý stoleček vlevo. Ten tam sice je, ale na něm pusto, prázdno. Rudoooo, kde jsi!! Kde jsou moje gely, ionťák, kde jsou slova útěchy?

Už už se chystám rozbrečet, když si mě všimnou opodál stojící Italové. Musím vypadat politováníhodně, jsou vážně milí a snaží se o mě postarat, nebo se možná jen nudili,protože jim už všichni závodníci proběhli. Sdělují mi, že Ruda tam byl, ale už bohužel musel odjet a s ním i všechen proviant. No jo, neměla jsem se tak loudat a být tam o hodinu dřív, možná bych ho stihla. Dostávám od nich dobroty a ujištění, že je to sice poslední kopec a do cíle zhruba 14km, ale lehké to rozhodně nebude, neb vítěz to šel 1:45!

Chlapci měli pravdu. Poslední kopec jsem víc seděla než šla a moc si toho nepamatuju. Jen to jak mi nehezky a moc rychle tluče srdce i když sedím. Divím se, že mě nikdo nepředbíhá, tedy, když nepočítám závodníky z open závodu a kratších tras. Asi jsem už vážně poslední. Na profilu to tak nevypadalo, ale bylo to vlastně ještě 1km nahoru. Musím se skoro hystericky smát svému předzávodnímu odhadu, který se nezalekl 2hodin.

seběhy vypadaly povětšinou takto
seběhy vypadaly povětšinou takto, foto: Anthony Gottiniaux

Pohybuju se rychlostí umírajícího šneka. Ještě, že mám hůlky, o které se můžu opřít a neomdlít. Očima hypnotizuju ten malý obrázek profilu na čísle a čekám kontrolu v sedle.  Sakra kde je?? Už jsem na skále, dole se blyští jezero. To snad není možné,  kde je do***le ta kontrola nekontrolovaně ječím  na nebohé pořadatele. Prý jen kousek. Jestli to bude ještě chvíli nahoru tak jsem si téměř jista, že to nepřežiju. Poslední skála, na ní fotograf a cedulka “keep smiling”, nejradši bych ho zabila. Konečně, poslední maníci v oranžových vestách, pípnout a mastit dolů. V cíli se pak pořadatelům v duchu omluvám.( Za tu chybu na profilu na startovním čísle – kontrola byla vyznačena pod sedlem, ne až úplně na něm , vážně nemohli. )

Tak a teď už jen dolů, moje poslední šance sesbírat pár skalpů. Chůze bolí stejně, neli více než běh a tak to metu dolů co mi stehna dovolí. V první serpentině zavětřím oběť, chvíli cupitám za Dánkou a v další zatáčce ji předběhnu. Snaží se zrychlit, ale končí v křečích. Stejný scénář se opakuje u Švýcarky. Jsem jak smyslů zbavená, chci být dole dřív než mě potká stejný osud jako ty dvě nešťastnice. Ohlížím se, za sebou je nevidím.  Už slyším hukot z města, už už chci být dole, lehnout si a nikam nemuset.

umřu nebo těch 50metrů doběhnu? foto: Sam Straka
umřu nebo těch 50metrů doběhnu? foto: Sam Straka

Poslední 1,5km nás vedou po dřevěném molu po promenádě obsypané diváky. Zkoumají nápis na triku a fandí České Republice. Kdyby tam nebyli, tak už dávno sedím na kameni a lížu si rány. Šmarjá, ještě 500m, temno před očima, hlavně se tady nesmím poblinkat.  Zdeněk mě prý viděl a chtěl pozdravit, ale radši si to rozmyslel, když viděl můj výraz.

Cíl, vážně? :) foto: Sam Straka
Cíl, vážně? :) foto: Sam Straka

Probíhám cílovým obloukem na 51. místě, za 12:50 a lovím plíce, srdce, všechno. V cíli mě vítá Honza, Sam dokumentuje můj stav “na trosku”. V jezeře chladí nohy i Vítek, který doběhl chvíli přede mnou.  Dneska mu to nesedlo, ale pozitivní naladění a úsměv na tváři ho neopouští.

A jak dopadli ostatní naši reprezentanti se můžete dočíst tady nebo tady.

Pomyslný cíl do 12hodin jsem nesplnila. Neskutečná Anka mi naložila něco málo přes 2 hodiny (skončila 9.), o první ženě se snad ani zmiňovat nebudu (no dobře – Nathalie Mauclair 9:30:52). je jasné, že světová špička je jinde, ale nakonec jsem vzhledem k možnostem, s výkonem docela spokojena. Nemůžu říct, že bych se někde na trati flákala, nebo nedělala v tu danou chvíli maximum. Dokončilo 85 holek ze 120.

Závod se mi hodně líbil, myslím, že trasa přesně vystihovala definici trailu – bylo tam vše, od běhatelných pasáží, po skoro lezecké vsuvky, plejáda povrchů od jehličí, přes bahno, trávu, kameny, kořeny, potoky. Organizace v některých chvílích pokulhávala (hlavně v cíli – zmatky s přepravou na hotel, zmatky s jídlem, nikdo z pořadatelů nicmoc nevěděl a když věděl, tak to neuměl říct anglicky),  ale na to člověk zapomene a odnáší si snad jen ty pozitivní zážitky. Hlavně pozávodní večeře v místní restauraci pod širým nebem a zlatavým mokem byla krásnou odměnou. Byl to povedený den.

a na to se všichni těšili, foto: Sam Straka
a na to se všichni těšili, foto: Sam Straka

Takhle jsem “běžela”. Celkové výsledky.

Honza a Anka taky napsali, jak si to užili.

Fotogalerie od Sama Straky

Na závěr se sluší poděkovat –  Inov8 za perfektní boty Race Ultra 270.

Samovi Strakovi za důvěru, Rudovi za servis na první! občerstvovačce, mamince, za to, že se o mě už tolik nebojí a Jendovi za “trpělivost” :)

Advertisements

4 thoughts on “Jeden den – MS v trailu

  1. Zuzko, jeste jednou velka gratulace… Ses dobra, o tom zadna.. My (obycejni) ti samozrejme desne fandime.. Neboj, vsak se dockas top mist.. Priblizovat se spicce pozvolna je nejlepsi strategie..:).. Prinasi jen same skvele pocity!! Vem si priklad ze svetove IZi .. ta se zlepsovala po cm:).. Proste ses mlada, za rok o 10 mist a nez se nadejes.. jsi nejlepsi!
    MSF! Vsemu zdar! 12:)

    Like

    1. Honzo díky! já se vážně dost bála, že mě budou sbírat někde na konci, tentokrát, jsem si velké cíle o prvních místech nedávala :) každopádně ten pocit zodpovědnosti za tým a za !lvíčka na prsou” mi nedal polevit, to bylo úplně jiné než na závodech kde jsem doposud byla… joo a mladá, to si milý, mentálně rozhodně, někdy až moc :)
      Budu se na Tebe a na ostatní o víkendu těšit a mocně na dálku povzbuzovat! Ronda rulez!! :)

      Like

  2. Na report z téhle akce jsem napjatě čekala. Jsi frajerka neskutečná, dalas to se ctí, reprezentantka jak má být! Nechápu, jak to děláš, ale na všech fotkách ti to fakt sluší :-) A řekni mi, že ty smažený řízky a svačiny nejsou myšlený obrazně, že aspoň TY tyhle věci jíš! ;-)

    Like

    1. no děkuju tedy!! Honza říkal, že ta poslední fotka je ideální na to někoho vyděsit, jako správna witch, sem ji sem prostě dát musela :) jako jo, ten konec trochu bolel….
      já jím všechno, hodně a ráda – proto taky běhám takové štreky, abych pak neměla výčitky, co sem to zas všechno spořádala :)
      Koukala jsem že budeš na JUT, já asi taky, tak Ti to tam můžu předvést názorně.. ;)

      Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s