Animo Transvulcania!

9.5.2015 73,3km, +4400m, 11:41:14, 17.místo ženy (222. celkově )

Na rozdíl od celého loňského roku, kdy jsem se na závody přihlašovala jaksi chaoticky a bezhlavě to s TransVulcanii bylo jinak. Byla sobota, den před mým prvním maratonem v Praze, kdy jsem se připravovala lelkováním a u toho sledovala online přenos ze závodu na Kanárských ostrovech. Po tom, co JanBartas sepsal dnes již legendární report o Leontýnce, byla jsem rozhodnuta, že léta páně 2015, se tam podívám taky. Neponechala jsem nic náhodě, na podzim se registrovala, koupila letenku, ubytování a spolu s dalšími kamarády se začala těšit.

novy den Jordi
běhat v prachu se mi zachtělo, foto: Salomon Jordi Saragossa

Transvulcanie je prvním závodem světové série skyrunningu. Na trase dlouhé 73km s převýšením 4200m+ závodníci překonají celý hlavní vulkanický hřeben od jihu na severozápad. Závod je pro Španěly něco jako Beskydská sedmička pro nás, je nesmírně populární a i proto bylo letos na startu bezmála 1800 nadšenců. Zároveň je dost bohatý na to, aby si mohl dovolit pozvat přední hvězdy tohoto sportu. I když letos nebyla konkurence tak veliká, protože hodně běžců se soustředí na ME na Zegamě, které je o týden později.

transvulcania mapa
trasa závodu

Příjemnou čáru přes rozpočet a trochu obav o bezstarostnou dovolenou se postarala nominace na MS v Trailu v Annecy, které se má konat necelé 3 týdny po Vulcanii. Začátkem února jsem začala pociťovat lehký tlak a došlo mi, že tohle si vyžádá trénink a disciplínu. V tu ránu se Transvulcanie přesunula na druhou kolej, s cílem – doběhnout, neudělat ostudu a hlavně pošetřit levé pochroumané koleno, které o své přítomnosti stále dávalo čas od času vědět. Takže trénink, zdravá strava, hodně spánku, žádné drogy, prostě ztělesněná zodpovědnost. No a když se na stránkách skyrunning.com objevilo, že byste určitě měli sledovat jakousi Urvancovou a vzápětí Emelie zveřejní, že od září neběžela nic delšího než 33km, nemohla jsem si myslet nic jiného, než, že vyhraju.

Před odjezdem nám The Chosen One rozeslal info newsletter s tipy pro účastníky zájezdu. Trochu ho znám a tak stále váhám, zda hůlky ano či ne, když první bod říká, že nejsou potřeba. Nakonec je nechávám ve skříni a dle instrukcí balím mimo jiné péřovku. Možná se budete divit, ale na Kanárech, naprostá nezbytnost.

Naplánované jsem to měla skvěla, odlet směr Madrid týden před závodem s aklimatizací v nedalekých horách. Teplota kolem 11stupňů a vytrvalý déšť nás místo pobíhání nutí sedět u kamen a pojídat dobroty. Doufáme, že se nám to bude při závodě hodit a nabraná kila nás nestáhnou ke dnu.

toledo
Low Carb diet in Toledo Santo Tomé style! foto: Jan Bartas

Na letišti v Madridu se potkávám s dalšími účastníky zájezdu – vítězem z Istrie a horkým adeptem na skvělé umístění Zdeňkem Křížem, nadějnou Kristýnou Skupieňovou a matadory CS1000 – Honzou Dušánkem a Jakubem Řídelem. Na ostrově se naše rodinka rozroste o Aleše Zavorala s Ilčou. V hotelu pak s námi bydlí ještě Miro ze Slovenska.

přiřaď kérku ke jménu a najdi svého favorita: Honza Dušánek, Kuba Řídel, Jan Bartas, Aleš Zavoral, já, Zdenda Kříž a Krista to fotila

Předzávodní dny jsou ve znamení ležení u bazénu, jídla, spánku, jídla. Ve čtvrtek rutinu rozbíjíme výletem do cílového Los Llanos na registraci a taky si poprvé prohlížíme cílovou rovinku, kterou pak během závodu z hřebene uvidíme ještě několikrát.

reprezentace na startu
Czech Skyrunning team se prezentuje, Zdeněk, já, Honza, foto: transvulcania
VK01
výlet na Vertical Kilometer, pod námi Tazarcote, foto: Marcha Deportiva

Potkáváme s další českou skupinou, která bydlí na druhé straně ostrova. Cestou na El Pilar se pořádně seznamujeme i ostrovem La Palma. Žasnu, jak je různorodý. Divoké pobřeží s plážemi a černým pískem. Banánové plantáže. Na východní straně se ve výšce kolem 1000m se drží mraky a z vyprahlých svahů se dere svěží vegetace. Projedete tunelem na západní stranu a tam je blankytně modré nebe a spalující slunce.

probehnuti po trase
proběhnutí před závodem, foto: Aleš
Los Llanos
Los Llanos a cílová rovinka uprostřed – jde vidět odevšud, to bílé podél pobřeží jsou banánové “fóliovníky” foto: já

Bydlíme v hotelu H10 Taburiente Playa přímo u moře na východní straně poblíž Santa Cruz. Ne že bych si na to potrpěla, takový nocleh ve staré škole v Mikulášovicích má taky něco do sebe. Ale lehnout si do svěží postele, k snídaní si dávat šampáňo a nechat si servírovat večeři o několika chodech není vůbec špatné. Balím batoh a jeden by si mohl myslet, že sleduje profíka – solné tablety, gely a jídlo pro případ nouze, memoruju trasu. Co sem se nacvičit nenaučila jsou nervy, vím, že o nic nejde, ale stejně, bylo by pěkné doběhnout si pro body do SWS, atakovat čas kolem 10:30 nebo se aspoň udržet šampionů z CS1000 Honzy D. s Alešem.

kupicka
závodní kupička, profi příprava v praxi
bastime
předzávodní bašta

Startuje se z jižní strany ostrova, u opuštěného majáku Faro de Fuencaliente. Autobus nás nabírá ve 3hodiny ráno před hotelem. Serpentiny mému žaludku vůbec nechutnají a hodinu čekání na start protrpím v křeči. Barvu jsem prý měla hezky dozelena. U majáku panuje surreálná atmosféra, víc než závod to připomíná námořní katastrofu. Blikající maják je obsypán choulícími se bytostmi, vítr dosahuje síly orkánu, písek dráždí oči a 2 (slovy dvě) toitoiky radši obcházím velkým obloukem. Pracující nervy nezahřívají a tak děkuji prozřetelnosti, že mám s sebou péřovku. A taky chápu, na co je v povinné výbavě krom čelovky a litru vody, termofólie.

faro a perovky
čekání na start, péřovka se hodila, foto: Jan Dušánek

V mrákotách se přesouvám na start, spolu s Honzou a Zdeňkem nás čísla opravňují stoupnout si do první řady. Aby toho transu nebylo málo, nalepí se na mě hvězdy světového skyrunningu, z jedné strany Ryan Sandes, z druhé Dakota Jones, vedle je ještě Timy Olson a Zach Miller, o kousek vedle Emelie. Jak já miluju být centrem pozornosti. Kamera zamíří na Dakotu, rázem se moje barva mění z odstínů zelené na rudoua kluci můžou být rádi, že jsem je nepoblinkala.  Řev moderátora graduje – arriibaaa!!!

start
málo hvězd málo… zleva Zach Miller, Dakota Jones, Ryan Sandes, Zuzka :) foto: Rodrigo Lizama

Faro de Fuencaliente – Los Canarios (6,1km)

Makám, sprintuju, ale stejně se přeze mě převaluje dav a vyhrává ten, kdo má ostřejší lokty. Hlavně nepanikařit, nespadnout. Písek padá do bot, vdechuji vířící se prach. Animooo!* Pěšinka je obsypána davem fanoušků. Vbíháme do vesničky Los Canarios má člověk pocit, že se octnul na vrchařské prémii Tour de France. Tunel z lidí se zužuje, decibely přibývají. Pořád běžím. Za vesnicí zpomaluju a popadám dech. Nastupujeme na lesní pěšinku, kde mě poprvé předbíhá vysmátý Aleš.  Pomalu se rozednívá, žaludek se uklidňuje, jo to půjde, to půjde.

ariiibaaa
start – sprintuj nejrychleji jak můžeš, foto: Prevepal

Los Canarios – Área Recreativa El Pilar (24,1km / 1 456m)

Co na tom, že se v tom bořícím písku nedá pořádně běžet, padá to do bot a  sakra, proč jsem si nevzala ty hůlky? Oranžové slunce vykukuje mezi stromy, teplota příjmená a svět je krásný, cítím, že žiju. Kochat se je jedna věc, běžet a nechat se předbíhat natěšenci s hůlkami v sopečném písku s ledabyle poházenými kameny, je věc druhá a především, vyžaduje koncentraci.

Přesně si pamatuji ten moment, kdy jsem na to pomyslela. Jenže to už bylo pozdě a jediné, co jsem vzápětí cítila  byl skřípající písek mezi zuby a místo slunce viděla hvězdičky. Pak les rukou, které mě zvedaly na nohy a jejich vyděšené obličeje. Kontroluji končetiny, levé předloktí pálí, z pravého teče krev, pravé koleno bolí. Mrákotně přijímám kapesník a snažím se aspoň trochu upravit gothic make-up. Na chvíli mě přepadne myšlenka, že tohle je konec. Vzpomenu si na Emelie, která si vloni rozřízla ruku a běžela s tím než ji zastavili zdravotníci. Jenže já nejsem přece terminátor a chce se mi brečet. Samozřejmě se tvářím, že je všechno ok, že mi nic není a pomalu kulhám dál. Má to své pozitivum, první kopec rozhodně nepřepálím.

pisek Jordi
černý sopečný prach, foto: Salomon Jordi Saragossa

Jsem nahoře Las Deseadas (16,5km / 1 931m), kropím obličej, kontroluju fyzický stav, ten je víceméně v pořádku. Horší je to s hlavou, která se rozhodla nezávodit a naprogramovala mě na přiměřeně přežívací tempo. Však co, jsem na dovolené.

A pak už byl  seběh, černým hlubokým pískem.  Nebezpečně nízko letící vrtulník nad hlavou a nekonečné výhledy na moře z mraků je dechberoucí. Tady se ztělesňuje heslo závodu – “méně mraků, více nebe”. Vbíhám do lesa a už slyším hukot, na El Pilaru, kde je finish půlmaratonu, který startoval chvíli po nás a fanoušci o sobě dávají vědět. Animooo!! *

less clouds more sky02
less clouds more sky, foto: Salomon – Jordi Saragossa

El Pilar – El Reventón (31,4km / 1 415m)

Následuje zhruba 10km úsek, který se dá i běžet, je to skoro rovinka, a my jsme si ji v pátek proběhli, moudrý čin. Jsem na 26km a poprvé v dálce vidím cílovou rovinku. Před občerstvovačkou na Reventonu zmerčím atypickou běžeckou postavu v bílém triku bez rukávu. S Honzou Dušánkem si rozumíme beze slov – vedro!! Na občerstvení naplňuju všechny lahvičky co mám, do ruky klasicky meloun, banán, pomeranč a vzhůru nahoru, do pekla. Cedule hlásá, že si máme vzít opravdu dost vody, jelikož nás čeká dlouhý úsek  k další vodě. Před závodem jsme řešili pitný režim a Zdeněk si bral jen 2 mini lahvičky, ze kterých prý bude jen tak ucucávat. Horší než dehydratace může být hyperhydratace, to nechci.  A tak co 15 minut ucucnu z lahvičky, co hodinu vezmu solnou tabletku a gel. Jo tohle se mi povedlo, snad první závod, kdy nemám hlad a zažívání funguje, jak má.

El Pilar03
El Pilar se blíží, foto: Marcha Deportiva
El Pilar07
El Pilar se blíží, foto: Marcha Deportiva

A vedro bylo větší a větší, nejeden favorit odpadl. Jihoafričani Ryan a horká favoritka na bednu Landie to zabalili na 30km. Prý už neměli energii pokračovat dál. V kuloárech se šuškalo, že Timothy Olson není v optimální běžecké formě, a skutečně doběhl na 63. místě, daleko za očekáváním. Ale dokončil, je to frajer.

El Reventón – Roque de Los Muchachos (51km / 2 426m)

Začíná “lochneska” a černý sopečný prach se mění na odstíny červené a hnědé. Pěšinka vede lesem, stromy řídnou, nabízené jablko od dalších fanoušků na trati neodmítnu. Božská mana. V kopci dobíhám Aleše, před sebou vidím Honzu a předbíhá nás Kuba Řídel. Vybraná společnost se sešla v prachovém oblaku.

setkani na trase
Setkáni někde na trase, foto: Aleš

Kuba s Honzou se opřou do hůlek a jsou fuč. Sakra, proč je nemám taky? Nepamatuju si, kdy mě znova předbíhá Aleš a kdy jsem ho zase doběhla. Pochodující účastníci na trase maratonu (startovali z El Pilaru chvíli před námi) ucpávající singl trek. Nemám nervy na jejich šnečí tempo, Aleš taky ne, tak rozráží cestu a chvíli se pohybujeme spolu.

Před závodem jsme si podobně jako na pouti štestíčko, za 5 Euro koupili absolutní zbytečnost, falešné tetování na ruku  s barevně vyvedeným profilem. Podle něj by další občerstvení mělo být na 43,5km, koukám na hodinky, jsme něco kolem 43km tak vytahuju lahvičku se zbytkem vody a liju si ji za krk, jakože už tam budem. Jenže oáza nikde, ani za tímhle kopečkem ani za dalším. Ufuf, bez vody tady dlouho nevydržím. Naštěstí se objevuje, ale až cca o 2km dále než bylo avizováno. Podle oficiálního prohlášení udělali opravdu organizátoři chybu v kilometráži. To nic nemění na faktu, že spousta lidí množství vody podcenila a na Pico de la Cruz (43,8km / 2 351m) vzdala.

nahoru Ian Corless
na hřebeni, foto: Ian Corless

Roque de Los Muchachos (2 426m) je nejvyšší bod La Palmy, ideální místo na pozorování hvězdné oblohy a jeho vrchol je poset observatořemi, které jsou vidět už hodně z dálky. Jen se vůbec nepřibližují. Překonám jedem lávový hrb a hned se za ním vyloupne další a další. Na tom posledním je vrchařská prémie – postrkuje mě les rukou –  “Animooo Zuzana, brava gaupitaa!!” Sakra, co pořád mají s tím zvířetem, to vypadám opravdu tak šíleně?*

A už jsem ve stanu, kde je poněkud těsno, ale jen co natáhnu ruce s flaštičkama, dobrovolnice mi je ochotně plní, jednu ultrasladkým Aquariusem a do druhé vodu, strká mi je do kapsiček a ještě se omlouvá, že ji to trvá dlouho. Neskutečný servis. Nestačím se uděkovat.

Roque de Los Muchachos – Tijarafe (62km / 1 156m) – El Time

Tak a teď mě čeká onen obávaný, pekelný seběh –  z 2 500 m.n.m do 4m, na necelých 17km. Věděla jsem, že to bude těžké a bude to bolet, ale těšila jsem se.  A když jsem předběhla holku v růžovém triku se žlutým číslem (doposud jsem předbíhala, jen ty s červeným, z trasy maratonu) uvědomila jsem si, kde jsem, že závodím. Němka si to líbit nenechala a zavěsila se za mě. Seběhy mě baví a někdy mi i jdou. Jenže… přiběhly jsme na lesní, technickou pasáž s kamennými schody a to byl pro mě úder na solar, resp. naražené koleno. Do toho lucifer s každým sestoupaným metrem přitápěl pod kotlem . Holka se mílovými kroky vzdaluje. Koleno stávkuje a hlava nepomáhá, prostě nemám dost síly tu bolest překonat.  Německou gramatiku si dneska neprocvičím. Seběh mi trval dlouho, nekonečně dlouho. Nevím přesně jak, na Roque de Los Muchachos nefungoval koberec. Jen co jsem se rozhodla závodit, skončila jsem,  předběhlo mě 100 lidí a odteď se jen ploužila. Na občerstvení Tijarafe vdechnu colu, ledovou sprchu a jdu si užít posledních 6km seběhu. S prvními domky se objevují místní s improvizovanými občerstveními, nechávám si lít na hlavu další a další kýble vody.

jenik-voda-1
přejete si osvěžit? Jenda v Tazarcote, foto: Jose Haro

El Time – Tazarcote (68,5km / 4m) – Los Llanos (73,3km / 340m)

Tazarcote leží u moře, startoval se odsud vertikální kilometr a my teď běžíme po jeho trase v protisměru. Od vyhlídky El Time to znám (byli jsme se na VK podívat ve čtvrtek), na asfaltu je to peklo, běh bolí, ale aspoň budu dřív dole, u vody, budu ji mít za krkem, na hlavě, joo to chci! Serpentiny nad mořem jsou jedním z nejfotogeničtějších míst na trase. Slyším a za chvíli už vidím cílový oblouk maratonu v Tazarcote. Chlapík mě povzbuzuje “ještě jednou se kousni a jsi doma!”. Hm, vypdal přesvědčivě a docela bych mu i věřila, jenže my musíme urazit ještě necelých 5km a 400m nahoru. V Tazarcote to zase vře, málem vběhnu pod cílový oblouk maratonu, zmatenost v praxi. Poslední voda za krk, sprcha a můžu nastavit autopilota do modu “dobojovat”. Nejdřív vyschlým korytem potoka, pak po asfaltu a skoro kolmo nahoru. To všechno v sauně.  Silou vůle se škrábu do kopce, kde posedávají domorodci. Tu nabízejí vodu, jinde led, který si strkám za triko, sprcha hasičskou hadicí bodne, johooo. Tady se začínají rozdávat sladké doušky energie na grande finale.

korytem potoka, už to nejde, zabij mě… foto: Joan Fotos

La Palma tu energii má a jsou to diváci a fanoušci na trati. Jsou všude a jsou tam pro vás.  Cílová rovinka vede po bulváru v Los Llanos a měří skoro 2 kilometry.  Jen těžko uvěřit, že neběžím na vítězství. Animoooo campeona!!! Brava!!* Takové ovace jsem ještě nezažila. Skoro je mi líto, že už je konec. Nejen kvůli tomu se chcete na Transvulcanii vracet.

cíííl
cílová rovinka, foto: Prevepal

Cílem probíhám za 11hod 41min jako 17. žena, nakonec jen pár sekund za Němkou a 5 minut od bodovaného 15. místa. Ty body jsem vážně chtěla a když jsem zjistila, jak málo stačilo, hodně mě to mrzelo. Kdybych byla pády vycepovaná jako Aleš, možná bych běžela jinak Určitě to beru jako další lekci do budoucna – “sometimes you win, sometimes you learn” . Třeba jsem na sebe mohla být tvrdší a zabojovat. Otázka je, co by na to řeklo rozbité koleno a termoregulace. Za dva týdny v Annecy uvidíme :)

Sprcha v cíli ze mě smývá černý prach i zklamání. Jsem vlastně dost ráda, že jsem doběhla, ve zdraví a s úsměvem.

zuzik v cili
před sprchou, v cíli :)

Naši se rozhodně ve výsledcích neztratili Martin Střelka a Honza B. doběhli na úžasném 24. a 25. místě a Hanka Krajníková byla 10. žena a všichni tak bodovali do světové série. Černého Petra si vylosoval pro dnešní den Zdenda, který měl závod rozběhnutý parádně, ale bohužel ho zradila bota. Při došlapu na ostrý kámen utrhnul podrážku a s tím se prostě dál běžet nedalo. Tomáš Rybář běžel parádně, bral 52. místo a Kuba Řídel 172. Necelou půlhodinku po mě doběhli i Krista, Aleš a Honza Dušánek. Tak aspoň jeden cíl jsem splnila :)

A pak následuje zasloužený odpočinek, dobíhají další a další závodníci, ale fandění nepolevuje. Bazének s ledovou vodou přijde vhod, medical stany se plní, hudba duní, moderátor cvičí hlasivky, pivko teče proudem.  V ulicích je čím dál tím víc lidí, začíná párty a je co oslavovat.

A jaká je moje odpověď na klasickou otázku: “Co se ti nejvíc líbilo?” Hmmm, start, vulkány, slunce, fanoušci, cílová rovinky, cíl, kamarádi v cíli, celý závod a celá dovolená? Byl to krásný den.

*Jak jsme později v cíli zjistili, animo nemá se zvířetem bohužel/ bohudík nic společného, jedná se o první osobu oznamovacího způsobu slovesa “animar” – fandit, tedy fandím!!. Dneska se mě v práci ptali na co při těch závodech myslím. Přiznejme si to, není toho moc, od prazákladních potřeb, tedy jíst, pít a efektivně se pohybovat přemýšlím často nad blbostma a zrovna v tuhle pernou sobotu mě animo!! provázelo celých bezmála 12 hodin.

za podporu děkuji:

Inov-8 za boty Race ultra 270. Hanibalu za brýle a sukýnku, Karitraa za parádní tašku a podprsenku :)

výsledky: TADY

web: http://transvulcania.com/index.php/en/

video: https://vimeo.com/127588005

Advertisements

8 thoughts on “Animo Transvulcania!

  1. Jste oba skvělí” Vlastně všichni. :-) Ta fotka “El Pilar se blíží” vypadá, jako by byla focená u Mácháče. :-)

    Like

    1. :) nepřeháněj. Máš pravdu, byla tam místa, které mi připomínaly naši rodnou hroudu – hlavně kolem toho El Pilaru byl “normální” borovicový les. Tedy, když si člověk odmyslel to parno ;) I když zrovna v tomhle místě bylo zatím příjemně, ta pravá sauna začla až kolem 30km… jsem zvědavá kolik lidí si to bude chtít příští rok zkusit. Rozhodně doporučuju, na dovolenou ideální!

      Like

  2. No snazim se predstavit si to vedro:)… Jasnacka, ze jste vsichni dobri, tradicne vase dvojka s Honzou to umi jeste hezky priblizit.. coz me o to vic tesi:)..
    Priste to urcite vyjde i na body.. Ses fakt dobra!!
    MSF! At to beha! 12:)

    Liked by 1 person

    1. Mě by zajímalo porovnání s TGC, tam asi bylo příjemněji…
      Letos to prý bylo horší, protože nefoukalo.. ono se to vedro postupně plížilo a stupňovalo, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek, pro člověka, co má rád zimu :) Příště se jedu schladit až do Tromsa, to bude taky legrace.
      Díky a někdy někde ahoj! :) Zuzka

      Like

  3. Jsi neskutečná! Smekám a klaním se až k zemi :-) Když jsem viděla na stránkách SR tu tvou sedřenou fotku z cíle, říkala jsem si, že to asi ty serpentiny na konci, že to muselo být drsný, s tím dobíhat… ani ve snu by mě nenapadlo, žes to s touhle paráda běžela skoro celý! Jsi drsná žena, to se cení dvojnásob! (nebo trojnásob?) Každopádně krásný zápisek a neskutečný výkon!! Animo do Annecy! ;-)

    Like

    1. Díky Jitko :) při závodě to člověk moc neřeší, ta euforie a stejně pak člověka bolí všechno, tak je to jedno. A když jsem viděla fotky z cíle, tak skoro všichni kluci na prvních místech měli krvavé kolena :) ona se ta míra drsnosti, nebo spíš magorství s každým dalším závodem dost posunuje :) Ale je fakt, že druhý den sem se skoro nemohla postavit, nicméně teď už je to uplně v cajku :) a jak to psal Honza12 s tou porodní bolestí? moc o tom zatím nevím, ale myslím, že to bude asi něco podobného ;)
      měj se hezky a na Vulcanii si určitě zajeď, stojí to za to!
      Zuzka

      Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s