Cesta za lvíčkem pokračuje

Vánoční cukroví je snězeno, dovolená skončila a a už snad uplynula i dostatečná doba, abych si mohla myslet, že to co tady teď naťukám není Novoroční předsevzetí. Loňský rok si totiž drobnou rekapitulaci zaslouží. Začalo mě zajímat kolik jsem toho teda naběhala a jelikož jsem až do letošních Vánoc nevlastnila žádný spolehlivý měřič, vytvořila jsem si malou sumarizační tabulku.

Vyšla mi celkem zajímavá čísla: naběháno:  1 358km a vertikálně 62,4km.

  • ROK 2014 v ŘEČI ČÍSEL

ZAVODY 2014_rekapitualce.xlsx

Někdy vloni touto dobou  jsem se rozhodla, že zkusím první stovku – Brtnické ledopády. Mé nadšení neznalo mezí. Bylo to tak skvělé, že jsem popadla zvýrazňovač a začala zuřivě vybarvovat kalendář, kam se všude vydám. Plány jsou jedna věc a realita druhá. Často reaguji impulzivně a tak se mé výlety za běháním nesly v duchu neřízené anarchie. Hmm, pěkný závod, pojeď, ok, moc nepřemýšlím, registruji, jedu. Metodu pokus – omyl jsem praktikovala nejen ve výběru akcí, výbavy, jídle, ale i v tréninku (pokud se mé počínání dá tímto slovem nazvat). I když jsem si toho spoustu nastudovala, ležela v chytrých knihách a hltala blogy zkušenějších borců, nevyvarovala obrovského množství chyb a omylů… ale o tom až někdy jindy a podrobněji.

Jak probíhalo mé závodní snažení a jak to dopadlo jsem se snažila zaznamenat na tomto internetovém mikroprostoru. Někdy se to povedlo jindy méně. Říká se, že zážitky nemusí být pozitivní ale silné a ultra tohle platí doslova a do písmene. Jsou momenty, které se mi do hlavy zaryly takovým způsobem, že mi je do konce života nikdo nevezme.

  • CO SE TAK ÚPLNĚ NEPOVEDLO

a kde jsem jednoznačně přecenila své schopnosti, možná ne ani tak fyzické, ale spíše jsem na to ještě nebyla připravena mentálně.

100 miles of Istria – výlet v na tehle závod do Chorvatska považuji za největší fail celého roku. Myslet si, že po dvou “uběhnutých” stovkách dám i 100 mílovku byla velká drzost a podle toho to i dopadl… velké DNF, za které se stydím ještě teď. Dokonce tak, že jsem smazala i report o nekonečných kamenech rozesetých po jinak jistě nádherných istrijských loukách. Ty mě ještě dlouho budily ze sna.

Valašský hrb – co se týče výsledku by se mohlo zdát, že se mi povedl. Možná, že kdybych si nevzala minimusy a cpala do sebe víc minerálů, nemusel to být takový očistec – 25km v neustávající křeči mě řádně vyškolilo.

Závody ve dvojici to je samostatná kapitola. Týmové sporty mě nikdy tolik nebavily a ani nešly. S Peťou jsem s ultra začínala, naše první společná B7 byl epický zážitek ve všech směrech. A vděčím ji za mnohé.

Přístup, když závod tak na krev a moje přehnané ambice dopomohly k odrovnání parťáka Peťa na Nízkotatranské stíhačce, na to pyšná nejsem. Ale jinak je to přenádherná logická trasa, plná výhledů. Dá se skoro celá běžet a až dospěji tak si ji chci proběhnout znova.

A Hostýnská osma to odhalila ve své ryzí podobě. Na rozdíl od Peti, se kterou jsem ji absolvovala, se totiž nedokážu naladit na heslo: “není důležité vyhrát, ale užít si to”. Proto jsem se prozatím rozhodla, v rámci nejen jejího duševního zdraví, už se na žádné závody ve dvojici nehlásit. Jinak je H8, po organizační stránce a doprovodného programu jednou z top akcí u nás, Lukáš to dělá skvěle!

  • CS100 (Českosloveská tisícovka) a HORSKÉ MARATONY

mě nezklamaly ani v jednom případě. Poznala jsem zákoutí ČR i SR, kam bych se asi jinak nevypravila, navíc mezi stejnými blázny jako jsem já. Lazovku a Krakonošovu stovku se mi povedlo zaběhnout celkem obstojně a spolu s Pražským maratonem za 3:30:52 jsem si začala myslet, že mi to běhání snad i jde a dříme ve mě něco jako talent. V rámci tréninku jsem si pak odběhla pár kratších závodů, které se mi všechny moc líbily. Vyzdvihla bych Baroko maraton, pro jeho pohodově-prázdninově-pivní atmosféru.

  • HIGHLIGHTS

S myšlenkami na vlastní nezničitelnost a rostoucím egem jsem se během léta podívala za hranice a dostala se na extrémními závody v tak krásných lokalitách jako jsou Pyreneje nebo Alpy. Bohužel se mi na žádném z nich nepodařilo naplnit má lehce přidrzlá očekávání.

Buff Epic Trail – spektakulární panoramata, extrémně těžká trať s elitou ve startovním poli. Vinou extrémního počasí a noční mlhy byl závod předčasně ukončen a já skončila 20km a několik hodin před cílem

Trofeo Kima – královna, legenda, zážitek na který nezapomenu. Kilian a Emelie ve startovním poli. Extrémně těžká trať s minimem pasáží, kde se dalo běžet. Na příště zapracuji na šplhu po řetězech, jízdu po sněhových polích, tanec na mokré žule a nemůže to nevyjít.

  • LÁMÁNÍ PŘES KOLENO

Mé převážně gaučem tvarované tělo na tu porci kilometrů a zátěž, kterou jsem mu naložila reagovalo přiměřeným způsobem. Střihla jsem si ještě skyrunning po česku na Nezmar ultra skymarathonu – v hnusném zářijovém dni to bylo v první půlce čisté utrpení, ve druhé jsem začala závodit a nakonec mě to vlastně dost bavilo. A nakonec jsem si odskočila na jednoduše vypadající ultra Desafio Lurbel s vloženým vertikálním kilometrem.  Tenhle výlet jen doplnil tu všeobjímající únavu. Takže mě ani tolik nevadilo, že jsem se ani letos neproběhla po trase P100 a sledovala vše z druhé strany. Bylo to totiž stejně skvělé.

Jsem moc ráda, že jsem si tohle všechno měla možnost odžít a prožít na vlastní kůži. Musím uznat, že všechny ty klišé o ultra překonávání hranic a sebe sama,  je to prostě pravda. Běhání je závislost, baví mě se zlepšovat, baví mě závodit. A jak říkal  Steve Prefontaine – “The real purpose of running isn’t to win a race. It’s to test the limits of the human heart.”

  • A CO DÁL?

Po dvou měsících odpočinku už je mi o poznání lépe. Mistrovství Evropy ve Skyrunningu se blíží. To, že se moje jméno objevilo v širší nominaci, je už teď největší úspěch v mé krátké “sportovní kariéře”. A tak si říkám, že by bylo fajn se na to podívat trochu zodpovědněji a zkusit trénovat ne jen podle nálady a citu, ale zapojit i tabulky, měřiče a statistiky.

Na Hrebienok
Novoroční trénink v Tatrách

Teď mám v hlavě jediné a to je závod SWS v kategorii ultra Transvulcania. Pamatuji si, jak jsem vloni v květnu den před maratonem sledovala Jeníka a jeho boj s ostrovním peklem. V duchu a jen tak nesměle pro sebe, jsem zatoužila tenhle závod běžet. Za 3 měsíce se sen stane skutečností! Potom je vše jaksi v mlze a rozostřeno. Pokud vše půjde hladce, ráda bych se podívala na:

  • 9.5. Transvulcania (73km, 4100m+)
  • 12.7. Ice Trail Tarentaise (65km, 5000m+);
  • 2.8. Tromso Hamperokken SkyRace* (45km, 4400m+)
  • 19.9. Ultra Pirineu* (103km, 6300m+)

*účast závisí na mnoha v čase proměnných faktorech :)

 

Advertisements

3 thoughts on “Cesta za lvíčkem pokračuje

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s