Puig Campana – kompletní španělské ultra

8.11.2014 85km, +5500m, 13:56:14, 5.místo ženy (63. celkově )

Sezóna běhání po horách pomalu končí, v termínovce pod kolonkou ultra už toho moc člověk nenajde. Listí na stromech se zbarvuje do žlutohněda, dny se krátí a noci se zdají být nekonečné. Naplánovat si týdenní dovolenou na jihu, ve Španělsku na přelom října a listopadu se jeví jako skvělý nápad. A když už tam budu, měla bych toho využít na maximum a něco si v tamních horách zaběhnout. I ve Španělsku, zemi běhání v horách zaslíbené toho v nabídce moc nenacházím. Nakonec nás naláká Honzův kamarád Marcos na cestu na jih do pohoří Serra de Aitana s impozantní horou Puig Campana , tyčící se 1 406m nad mořem. Závod Desafio Lurbel – Aitana – Puig Campana s délkou 85km a převýšením 5500m. Dle organizátorů je to “nejtěžší ultra na jihu Španělska” , ale taky jediné a díky tomu se na startu sešla velká konkurence soutěživých Spanělů.

panorama
kilometrová stěna Puig Campana v popředí

S blížícím se koncem roku má člověk potřebu bilancovat, zhodnocovat a dělat si nějaké závěry. Cestou do Španělska nad tím dost přemýšlím. Vrhla jsem se na ultra, začalo mi to trochu jít, hrozně moc mě to bavilo a i když jsem ze všech stran slýchala řeči o brzdění, zbytečném přepalování, honění ega, troše pokory a zachování zdraví, moc jsem tomu pozornost nevěnovala s domněním, že jsem robot a mě se to netýká. Jenže už při tréninkových výbězích v horách za Madridem jsem naplno pochopila, že už toho letos bylo vážně dost. Únavu jsem na těle cítila na každém milimentru čtvrečním, ba co víc, začalo stávkovat koleno. Ale to už vlastně ani nechci zmiňovat, protože asi nebyl letos závod, kdy by mě před ním něco nebolelo…

víkend před závodem Sierra de Guadarrama, La Pedriza
víkend před závodem Sierra de Guadarrama, La Pedriza, foto: Jan

Na Jeníkovy dotazy, zda na závod opravdu chci jet, jestli by nebylo rozumnější celou akci skrečovat, odpovídám jasně – nevím. Trošku ho podezřívám, že se tam nechce spíš jemu, stále totiž něco mumlá o smrtelné bronchitidě. Když představa nic nedělání je tak lákavá. Navíc totálně vybitá baterka v autě dva dny před odjezdem jakoby naznačovala, co máme dělat. Hodím si korunou a s optimismem nakonec přece jen vyrážíme.

Nebe nad Madridem je vysoko, náhorní plošina se zdá být nekonečná. S odplouvajícími mraky na obzoru a zapadajícím sluncem se jakékoliv moje obavy postupně rozplývají. Tentokrát si to jedeme opravdu užít a poběžíme “napohodu”  nebo se o to aspoň budeme snažit a když to nepůjde tak prostě DNF. I když oba víme, že tohle nám prostě nejde a bude to zase na krev.

mapa závodu
mapa závodu

Spokojeni, že jsme si to vyjasnili nás vítá večerní atmosféra městečka Finestrat ležícího těsně pod Puig Campanou. Tady je start i registrace. Startovní balíček ukrývá celkem ucházející hadříky u nás ne moc známé značky Lurbel, která je i hlavním sponzorem celé akce. Ve stánku s chemií nakoupím pár gelů. Stačilo pár měsíců a z pikaa jsem přesedlala na tyhle malé tubičky. Posledně zafungovaly a tak jim dám šanci, stále věřím, že jsou 100% organic.

Potkáváme se s Marcosem a jeho ženou Marlene, kteří se o nás výtečně postarají. Připadám si jak profík, když mou jedinou povinností je zabalit si batoh a dobře se vyspat. Automaticky tam hážu povinnou výbavu, aspoň něco jsem se za ten rok možná naučila. Pak už přede mnou přistává večeře, nestačím opakovat “muchas gracias” jak je to dobré. Tak dobré, že se přejím a v noci z toho nemůžu usnout.

před startem
před startem

V Madridu bylo něco kolem 10°C, na jihu je pěkných 20°C, od moře příjemně fouká. Ranní oblohu ozařuje obří měsíc, vypadá to slibně a já se snad začínám i těšit. Snídaně probíhá ve stejném duchu jako večeře, luxus.

Na startu jsme tak akorát 5 minut předem. Nestíhám být ani nervní. Jeník se dere do první lajny, já s Marcosem zůstáváme uvězněni na chvostu startovního pole. Běžíme dolů po asfaltce, čelovka není potřeba, už se rozednívá.

 Překvapivě mě zatím nic nebolí, funím do kopce. Široko daleko není žádný strom natož les, vycházející slunce osvětluje mrakodrapy na břehu moře v Benidormu. Je tak bizardní, nemůžu spustit oči z dvou štíhlých věží budovy Intempo. Měl to být znak vzestupu a blahobytu celého Španělska, chyba v návrhu a  špatně nadimenzovaný výtah jsou tak jen zrcadlem současného stavu této země.  Jak tak pozoruji město, ani se nenaději, jsem nahoře. Krátký seběh, křižujeme silnici a už se jemným krosíkem přibližujeme pod tu stěnu.

na vrchu Puig Campana s Benidormem a budovou Intempo v pozadí
výhledy na vrchu Puig Campana s Benidormem a budovou Intempo v pozadí (foto: Extreme Photo)

Slunce je vysoko a docela to peče, přivítám první občerstvovačku na15km ve Font de Molí kde jsem za 1:50:20. Tam taky naposledy vidím Marcose, škoda, že znalosti jazyků, kterými bychom se byli schopni dorozumět se nestřetávají. Nasaji gel a jdu na to. Vertikální kilák přede mnou, na 4km délky 1km převýšení. Sunu se nahoru a jsem moc ráda, že jsem Jendovi odcizila hůlky. Nasazuji stabilní tempo funícího šneka, borci okolo funí ještě víc. Tak jich pár předcházím, na konci startovního pole to není zas takový problém. Jenže se mi začíná nějak motat hlava, fuj, to ten gel, nebo slunce, nebo jdu moc rychle? No nic, hecnu se, že tohle překonám a slabost ignoruji. Pokud to nahoře nepřejde, tak to budu řešit, teď prostě nezastavuji… Uf, chodník se narovnává, kousek se rozběhnu po vrstevnici a ejhle, už mi není tolik slabo. Zajímavé…

Seběh je o hubu “zona technica”, drolící se kameny a docela to i klouže, instinktivně šetřím bolavé koleno a hodně zpomaluju, takže mě zas všichni dobíhají. Sbíháme na Coll de Puet, kde vidím prvního běžce z kratší, maratonské trasy. No vidím, ani si ho nestihnu prohlídnout, jaký je to fofr.

Puig Campana
Puig Campana (foto: Extreme Photo)

Stoupání na další vrchol Ponoig je vracečka, takže na jeho začátku potkávám běžce v protisměru. Na poslední kontrole jsem byla 5. žena, tak počítám, jestli nekecali. Pokud jsem žádnou nepřehlídla, tak na čtvrtou ztrácím zhruba 15 minut. Jenže víc obav mám z té co je za mnou… Jasně, vím, závodím, musím zrychlit.

Jak jsem se na startu obávala, že mi bude vedro a pro jistotu jsem si do batohu hodila ještě kraťásky, tak teď jsem fakt ráda, že mám na sobě tříčtvrťáky. Nevím, co to je za speciální druh kleče, ale píchá to jak tisíc jehliček. Následuje krásný seběh, běží se tou pichlavou klečí, nad hlavou se kumulují mraky a čekám, že to co nevidět spadne. Taky se dost ochlazuje, nechce se mi vyndavat bunda, tak zrychluju. Do doby než se zarazím o týpka,který sice běží, ale má tempo jen o maličko pomalejší než já a na uších sluchátka. Všemožně se ho snažím upozornit na svou přítomnost za jeho zadkem. Nefunguje nic, tak ho ze zoufalství jakoby nechtěně bodnu hůlkou do nohy. S omluvou ho konečně předbíhám.

zelené jehličky
zelené jehličky všude (foto: Extreme Photo)

 Libuji si, jak to jde zatím všechno po másle,všechno mám, nic mi nepřebývá, nebloudím.  Trasa vede lehce z kopce, sem tam, nějaký hup, je tady krásně, nikde nikdo, jen ticho a můj dech. Mraky se kumulují a najednou všechno vypadá hrozivěji, stísněněji, to mám ráda. Kratičké stoupání po cestě, na občerstvení – 33km – Pas del Comptador, kam přicházím už za deště a citelné zimy. Popadnu banán a pomeranč, něčeho se napiju, vodu nedoplňuju, klepu zubama a rychle mažu pryč.

Jenže celkem dost piju, každým 15 minut sosám z hadičky ionťák smíchaný s vodou Trochu  zpanikařím, když se ozve chrčivý zvuk a v ústech mám sucho. Vůbec si nejsem jistá, kde je další voda. No stress, kopec přede mnou vypadá nevinně. Na profilu. Mám jazyk na vestě, super, teď mi voda došla definitivně . Tak ani tentokrát to nebude bez ztráty kytičky, zase je něco špatně.

mlha
mlžno a hnusno skoro jako na Nezmarovi (foto: Extreme Photo)

Jsem sice hloupá, ale mám štěstí, dlouho to netrvalo a na další občerstvovačce Font de Partagat na 40km jsem za chvíli. Stejně mám pocit, že jsou tady ty vzdálenosti nějaké kratší. Lije jak z konve, pod mini plachtou se nás tísní asi 10. Za krkem mi přistane příval studené vody ze stříšky, stoupnout si na úplný kraj nebyl nejlepší nápad. Milý pan organizátor to vidí a může se přetrhnout, když mi nabízí všemožné pochutiny, které zde servírujou. Já se jen snažím natáhnout vodou nacucnuté rukávky, zimu to nezmírní, ale lepší než nic. S díky vše odmítám, beru vodu, ovoce a vyrážím vzhůru na Aitanu, nejvyšší bod závodu – 1 560m.

Probíhám botanickou zahradou, tenhle úsek byl vážně moc fajn, jen davy turistů v protisměru trochu zpomalují postup. Jejich výkřiky “championa” mě o setiny metru postrkují dopředu. Na vrchol je to míň než 500 výškových metrů a docela to ubíhá, píp a jsem v sedle. Je fajn uvědomit uvědomit si, že do cíle to už je míň než půlka, to člověka nabije pozitivním myšlením.

před stoupáním na Aitanu
před stoupáním na Aitanu (foto: mychip.es)

Na startu nás bylo něco přes 200 (260), ale teď už jdu dlouho sama a začíná mi z toho trochu hrabat, nutně si potřebuju s někým pokecat. Zbystřím oběť, snažím se zapříst hovor, ale salvě španělských slov rozumím tak z poloviny,  hlesnu “hasta luego” a přemýšlím, kterou písničku proti trudomyslnosti si začnu notovat. Teď je to jen dolů, 10km až do Selly, přeřazuji na autopilota a ťapu jak můžu, jen ať už tam jsem.

V Selle mě k mému překvapení vítá Marcos, už v civilu. Dotazuju se co se stalo, padají slova “vomitar a Puig Campana”. Asi chápu, co se stalo, tam jsem měla taky na mále… Na občerstvovačce si připadám znova jak profi závodník. Marcos bere batoh, nalívá vodu. Marlene mi bere hůlky, přistavuje židli a do ruky dostávám těstoviny, colu. Dotazují se na můj sta, snad by mě i namasírovali, kdybych chtěla. Jo tohle by si člověk nechal líbit. Ptám se, jak je na tom Honza. Prý je asi 2 hodky přede mnou a byl na 12. místě, tak mám radost, že mu to jde. Já jsem pořád 5. žena, bylo by fajn nenechat se předběhnout, tak radši vyrážím.

02_Lurbel_profil_bw

A začíná peklo, 10km peklo. Na další check-point je to mírně do kopce, nejdřív po silnici, která je bez konce. Morálku mám na nule, ploužím se, vzpomenu si na Francescu Canepu. Jela teda tím autem na Tor de Geants nebo ne? A co bych asi teď dělala já, kdyby jedno z okolo jedoucích aut zastavilo a nabídlo mi kraťoulinký odvoz… Jenže nikdo nezastavuje, tak šlapu dál. O běh se nepokouším. Konečně zapadám do lesa a kolem se začínají vynořovat větší a menší skály, zapadajícím sluncem zbarvené do oranžovo žluta. Kdyby se mi chtělo tak vytáhnu mobil a udělám fotku, ale jsem lína i jen rozepnout batoh. V tomhle apaticko netečném módu to doťapu až na mini občerstvovačku Coll de Sacarest na 67,5km.

Font de Partagat
nekonečné cesty co se musí běžet (foto: Extreme Photo)

Nandám čelovku, tak a teď už jen směšných 17km. Jen jeden minikopeček a pak jeden trochu větší a jsem v cíli. Koleno mě kupodivu pořád nebolí, možná proto, že si dávám fakt pozor, jak a kam šlapu, kontroluju každý krok. Pěkně se z kopce přikrčit, našlapovat na špičky a nervat to jak blázen. Když se přes ten minikopec přehoupnu, vidím naproti v dálce čelovky, jak se sunou na ten poslední. Zdá se být na dosah ruky. Jenže to bychom nesměli sbíhat úplně na opačnou stranu. Nebo se mi to zdá? Ve tmě se vůbec neorientuju a odhadnout vzdálenost je nadlidský úkol. Jak tak čučím okolo, málem srazím zmateného borce, který bez čelovky stojí uprostřed cesty. Anglicky nevládne, ale chápu, že vidí velké kulové a čekal na někoho s kým půjde. No super, takového společníka mi byl čert dlužen. Mám ráda svůj osobní prostor a skřítek v pestrobarevné bundičce mi ho dost invazivně narušuje. Neustále něco mrmlá, nadává a lepí se na mě až na poslední občerstvovačku na Ctra. d´Orxeta na 78km. Ten 20km úsek ze Selly až sem mi nakonec trval 2h a 45min.

Tak jo, konečně, poslední pití, banán, zase jsou ochotní  a cpou mi všechno možné. Jsem pěkně nervní a dožaduji se informace, kolik to sakra ještě je do konce. Dostávám jasnou odpověď : 7km, 400m nahoru…

S potleskem ty milé lidi opouštím, hlavně se potřebuji zbavit nechtěného kamaráda. Vždycky mi pomůže představit si, co mě čeká na nějaké, mě známé distanci. Teď si říkám, že tenhle kopec nemůže být horší ani delší než Velký Javorník. Takže vlastně jako nic. A tak šlapu jakože z Veřovic po asfaltce až k Padolí a pak to vyfunět nahoru. Mám divný pocit, jakoby mě někdo sledoval, otočím se a kolega bez světla je zas za mnou. Máchá rukama, gestikuluje… “joo já chápu, že nic nevidíš, ale to, že nemáš čelovku není můj byznys!” Vůbec na něj namám náladu, a nechápu, proč si musel vybrat zrovna mě?! Začnu s ním hrát hru kdo z koho, střídavě zrychluju, zpomaluju, zastavuju. Vycházime z lesa, měsíc osvětluje bílou pěšinku a možná i proto mi konečně mizí z dohledu.

Konečně nahoře a teď jen seběh dolů, fouká, nikde nikdo. S blížícím se koncem začínám cítit i koleno. Raději neblbnu a volím tempo couvajícího šneka, dole vidím osvětlený Finestrat, ale jakoby se vzdaloval – tyhle konce nemají konce. Tak už jsem dole, podběhnout silnici, proklestit se rákosím, kolem lidských stavení, opuštěné parkoviště. Kruhový objezd kudy jsme přijížděli a policajt, který kvůli mě zastavuje dopravu, ohooo. Proč musí být ten cíl na kopci, vidím Jeníka s Marcosem a posledních 100metrů se i díky nim donutím  k běhu.

pure joy
pure joy (foto: mychip.es)

Jsem v cíli, v čase 13:56:14, jako 5. žena a 63 celkově. Vzhledem k ambicím, se kterými jsem nastupovala na start jsem maximálně spokojena. Uvědomuji si, že tohle je vlastně první závod v zahraničí, který jsem dokončila, resp. byla v cíli. Je to skvělý pocit, cítím neskutečnou únavu. Opírám se o Jeníka a snažím se ho nepozvracet.  U pořadatelů se pak ještě doptávám, zda náhodou nebudu v kategorii na bedně. Jsou přede mnou sice 2 veteránky (na společném prvním a druhém místě), ale není to jako na Baroko maratonu, tady je jen kategorie Absoluta  a pak samostatně Veterana. Takže nic, ale to bych už chtěla vážně moc. Nasedáme do auta a fičíme do sprchy na jídlo, odpočinout.

Na tenhle spíše menší španělský závod se asi nikdo z Čech cíleně vydávat nebude, ale kdyby jste se pohybovali někde poblíž a neměli co dělat, určitě bych jej doporučila. Organizace, značení trasy, občerstvení, zázemí, jídlo, všechno bylo profi a podle mě šlapalo jako hodinky. Běží se v zajimavých lokalitách, výhledy na moře a Benidorm jsou úchvatné. Kopce nejsou dlouhé ani nijak brutální a hodně se toho dá běžet. Pořád je na co se dívat a rozhodně to není masovka.

Je týden po závodě. Cítím, že po dnešním pianko výšlapu, jsem to tenhle rok opravdu trochu přepískla. Po 9 ultramaratonech, 1 nedokončené stomílovce, silničním maratonu a dvou horských si už vážně potřebuji pořádně odpočinout a nikam se nehnat. Těším se na to i na to co mě ještě v horách a běhání čeká.

web: http://www.desafiolurbel.com/

video: https://www.youtube.com/watch?v=kGKzwfAlTlM

výsledky: http://www.mychip.es/resultado/241

Advertisements

2 thoughts on “Puig Campana – kompletní španělské ultra

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s