Zase druhá…

16.10.2014 jubilejní XXX. ročník Memoriál Josefa Psotku

I. etapa 3,3km |+500m | 35:30

 II. etapa 6,2km | 560m | 50:13

celkově 9. v ženách (2. v kategorii horských běžkyň :) )

“Nejela bys se mnou na výlet? Pozvali mě nějací kluci, dobrovoní hasiči z podtater, ať dojedeme, že mají ubytování a třeba nás vezmou i na Gerlach.”

“No tak jo, dlouho jsem v Tatrách nebyla… Jedem”

Už to je tomu pár let, co jsme se s Peťou vydaly poprvé na návštěvu do Gerlachova. Na Gerlach jsme to bohužel ještě ani jednou nedaly, ale i tak se tam obě moc rády vracíme. Kamarád Mišo se jednou zmínil  o nějakém horském běhu, jakémsi memoriálu, co běhají opravdoví blázni do hor jako je on. Tehdy jsem si  nedovedla představit, že bych něco takového byla kdy schopna absolvovat. Vlastně představa, že někdo běhá! po Tatrách mi přišla dost sci-fi.

památeční odznáček
památeční odznáček

Po vydařené, ale nedokončené Kimě jsem začala vymýšlet, jak na ni natrénuji, abych se tam za dva roky mohla vrátit. Hned jsem si vzpomněla na ten běh v Tatrách – Memoriál Josefa Psotku, zavolala Peťu, která byla jasně pro. Memoriál se běhá se od roku 1985 jako vzpomínka na slovenské horolezce – oběti Mount Everestu. Je velmi smutné, že si i letos velehory vybraly své oběti z řad slovenských horalů, Vladu Švancárovi a Janu Matlákovi se lavina pod Dhaulágirí stala osudnou. I na ně se tak jistě bude vzpomínat v budoucích ročnících.

Na výlet do Tater jsem se moc těšila, organizačně je to z Prahy trochu komplikovanější, ale ještě, že mám Peťu, které jde organizace na jedničku. Domluvila auto i s řidičem, celé osádce vozu, tzn. mě, Lukášovi a Milanovi, sepsala seznam potřebných věcí i podrobný itinerář odjezdu a přesunu do Gerlachova. Volně ložený rohlík na zadním sedadle modrého auta mne uklidnil, že jsem mezi svými. Velmi se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nejsem sama, která si nestihla obstarat potravu na nadcházející dva dny a vlastně ani moc nemá potuchy, co se bude dít. Zastávka v nákupním centru náš příjezd sice trochu opozdila, ale Peťa to má opět pod kontrolou. Na registraci na Sliezský dom nemusíme naštěstí šlapat z Gerlachova s čelovkou po svých, ale kamarádi nás tam vyvezou.

ráno v horách
idylické ráno v horách

Horský Hotel Sliezský dom od architekta Jaromíra Sirotka ze 60. let asi nebyl nikdy krásný a po rekonstrukci ještě vynikla jeho nepatřičnost v těchto místech. Ale asi podobně jako Labská bouda v Krkonoších se svým brutalistním charakterem do Tater tak nějak patří. Všudy přítomné hemžení běhu chtivých nadšenců interiér krásně zaplňuje. Vyzvedáváme si startovní čísla a drobné dárky. Za 25E startovného utřu slzu nad bavlněným trikem velikosti XL, ale co se dá dělat, jsem tady za zážitky, ne v běžecké speciálce.

předstartovní
předstartovní

Krátký pokec s kamarády dole v Gerlachově v doprovodu raději jen jednoho piva, popřejeme si pěkné sny a zaleháme k vydatnému spánku. Už v pátek to s počasím vypadalo víc než slibně, sobotní ráno pak vypadá tak ideálně, že se tomu snad ani nechce věřit. Jasně modrá obloha bez jediného mráčku, svěží horský vzduch, jiskřící se Tatranské vrcholky. Lahoda pro oči i pro duši.

Psotkův memoriál není jen tak obyčejný běh – systém časovek z něj dělá vlastně sprint na krátké úseky do vrchu s vloženou společenskou procházkou. Ženy a veteráni měli před sebou porci necelých 20km, na kterých museli absolvovat ony 2 zmiňované časovky. Mužům předepsali organizátoři časovky tři. Škoda, že přes gendrová pravidla nejede vlak, docela ráda bych si proběhla celou trasu.

profil
profil trasy

Startuje se postupně po kategoriích, vždy 3 běžci v půlminutových intervalech. Naše kategorie veteránů a děvčat je v rozpisu jako poslední, tak máme dostatek času úplně na všechno. Třeba na to, přendat si asi 10x startovní číslo z elasťáků na tričko a zase zpátky. Zapnout ledvinku kolem pasu, rozhodnout se, že ji nepotřebuju, načež si ji zase vzít a tak pořád dokola. Naše trojička – já, Peťa a Linda se pomalu šikuje pod startovní branku. Žádné čipy nebo podobné vymoženosti, ale klasické stopky nám začínají odpočítávat první minuty. Linda ještě na startu praví: tohle je první a poslední úsek, který se dá běžet a vyráží na první časovku směr Polský hrebeň jak raketa. No co, pádím za ní. Naštěstí hned za Velickým plesom se začíná stoupat a rychlá chůze se jeví jako mnohem pohodlnější.

cestička na Polský hrebeň foto: Peter Hargaš
cestička na Polský hrebeň foto: Peter Hargaš

Tyhle krátké intenzivní kopce, fuj, to není nic pro mě. Žaludek mám v krku, sotva se vleču a snažím se sebou neseknout. Táhnu se zatím pořád za Lindou a vsázím se sama se sebou, jak dlouho to ještě vydržím. Když se chodník trochu narovná, předbíhá mě první holka ze skupinky, která startovala 30sekund po nás. Fakt, že mě předběhne i druhá a vzápětí třetí, ve mě dokáže vydolovat kapičku energie, která stačí jen tak akorát na to, abych se posunula před Lindu. Zvednu oči  a už vidím, že jsem skoro nahoře. Nějak se tam dopotácím. Vyplivnu plíce a čekám na ostatní.

cil prvni casovky
konec první časovky foto: Peter Hargaš

Společně s dalšími závodníky a závodnicemi se pak pomaličku v pohodě a dobré náladě přesouváme na Polský hrebeň, kde nás čeká občerstvení v podobě domácí pálenky. Uděláme asi tisíc fotek a pokračujeme dál přes Prielom pořád po modré až ke Zbojnické chatě. Je sranda potkávat v protisměru fandící turisty, padají slova o Kilianech a prvních pozicích. Ve vycházkovém tempu a družném hovoru sbíháme až na Hrebienok, kde doplňujeme trochu energie.

kde jinde si na závodě můžete dopřát vrcholového panáka?
kde jinde si na závodě můžete dopřát vrcholového panáka? horská služba to má pod konrolou :) foto: Linda Beniačová

Jsme tu opravdu jako první holky. Moc se mi na časovku nechce vybíhat samotné, přece jen bych radši před sebou měla nějakého “vodiče”. Chvíli čekáme, jestli se někdo neobjeví, ale dává se do nás zima, tak vyrážíme – zpátky na Sliezsky dom. Před námi necelých 6km a cca 480 výškových metrů. Uf, už zase nemůžu, takhle brzo?! to se mi jako nechce, nebo už vážně nedokážu jít rychleji? sama sobě přísahám, že už nikdy, nikdy, nebudu jíst brambůrky před závodem. Tyhle myšlenky mě zaměstnávají celou dobu, kousek vždycky popoběhnu a ještě do toho přemlouvám stehna, aby nekřečovala. Přemýšlím, jak rychle tudy asi běhá legendární Milan Madaj (několikanásobný vítěz), koukám před sebe. A hele, už jsem tady. Doptávám se času, ale prý to teď nějak nejde zjistit. Tak to neřeším, stejně vím, že je přede mnou milion lidí. Horský čaj v cíli bodne. Peťa dobíhá vzápětí, kácí se na zem a dožaduje se magnézka. Je vidět, že do toho dala opravdu vše!

cíl
Peťa v cíli, vpravo pan ředitel

Potkáváme se s klukama, chvíli zevlíme v hotelu, ale výsledky asi konzultují s mezinárodní federací, tak na vyhlášení nečekáme. S Petou se svým šarmem snažíme okouzlit místní organizátory, řidiče nebo prostě kohokoliv, kdo by nás hodil dolů do Gerlachova. No, ale jelikož jsme čtyři, tak to neklapne a dolů sbíháme po svých. Seběhy je potřeba trénovat, tak to neflákám a poskakuju po kamenech jak horská koza.

DSCF1544
vzhůru na Rysy

Výlet uzavíráme nedělním výšlapem na Rysy. Kluci se pod Peti taktovkou stávají na chvíli (ne)dobrovolnými nosiči nákladu proviantu na chatu, aby je pak na kousku taky mohla na chvíli vystřídat. Šlape jí to hezky. Posilovnu moc nemusím, tak si radši jen tak skáču kolem. Když odjíždíme, potkáváme výpravu horolezců z Havířova. Prý proč jsem včera nebyla na stupních vítězů, když jsem byla druhá! Tak tohle vážně nechápu. Pochopím, až doma, když mrknu na výsledky. Druhá jsem sice byla, ale v kategorii horských běžkyň, což je asi něco podobného jako bežců skákající po jedné noze s ucpaným nosem a levou rukou v bok. Ale co, stejně mám radost.

Byl to krásný závod, krásná akce v krásném prostředí. Rozumím tomu, proč se pro spoustu běžců stal srdcovou záležitostí! Žezlo zakladatelů by příští rok měl převzít nový organizační tým, který zvažuje změnu trasy.  Startovat by se mělo už z Tatranské Polianky. Jsem na to zvědavá a velmi se těším!

web a výsledky: http://www.james.sk/articles.asp?portal_id=1&pageid=38&id_dependency=9321&akcia=1

Advertisements

6 thoughts on “Zase druhá…

  1. Tak snad nový pořadatel i prolomí ten nesmysl s kratší tratí pro holky. To už v horách skoro nikde není a drží to snad jen trochu omezený president WMRA Bruno Gozzelino pro jejich mistrovství. Fakticky relikt minulosti. jakoby se vrátila doba, kdy ženy nemohly běhat maraton, protože byl pro ně moc “dlouhý”. :)

    Like

    1. taky moc nechápu proč vlastně ta trasa byla jiná, když přes Priecne sedlo se stejně nezávodí. Pokud se příští rok poběží už s Polianky, bude to asi úplně jiný závod…

      Like

  2. Honzo, ty casovky davaji tomu zavodu uplne novy rozmer, je to krasny spolecensky zazitek! Verim, ze pristi rok to bude z Polianky a s Priecnym pro vsechny a bude to krasna akce! Nemuzou si ani dovolit nechat prechod sedel jako zavodni useky, je to tam o hubu a Cechoslovaci nemaji zkusenosti s pohybem v takovem terenu. Sli jsme turistickym tempem z Prielomu a celkem velky balvan mi v letu pristal nastesti jen na ruce, jedina Zuzka na me stihla zavolat, i kdyz uz jsem nestihala reagovat, nikdo jiny z vrchu nevaroval!

    Like

    1. No, já ti nevím. :) Společenská akce může být po závodě. Závod je prostě závod. Nebo ať to je nějaký happening – třeba každý rok jiné sedlo, vrchol a jen nahoru. Jistě je to zajímavý koncept a asi má své kouzlo. Mě přijde škoda nevyužít možnosti, které Tatry touto trasou nabízí i za cenu pár zranění. Intervalový start podle výkonnosti mi přijde jako správné řešení pro minimalizace možností úrazů – běžci proběhnou dřív, než na ně budou moci hobíci házet kameny. Nějak mě to holt neoslovilo… :)

      Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s