Dotek nebe – Trofeo Kima

31.8.2014 | 52km | +4 200m | DNF : dokončeno 24km 

zkrácená verze zde – psáno pro Rungo.cz

Není tomu tak dávno, co jsem vůbec neměla tušení, že existuje něco jako skyrunning. Když se mi naskytla příležitost “zaběhnout” si závod Trofeo KIMA – La grande corsa sul sentiero Roma, neváhala jsem a vydala se zjistit, co se za tímto pojmem skrývá.

V brožurkách se píše o ikonickém závodu, který je považován za jeden z nejtěžších horských běhů. Ne snad kvůli délce 52 km nebo pozitivnímu převýšení 4200m, ale díky nesmírně obtížným technickým pasážím překonávajícím sedm průsmyků nejvyšší Passo Cameraccio ve výšce 2950m. To vše přes feratové pasáže s fixními řetězy, sněhová a kamenná pole, která nenechají běžce odpočinout.

ladná horská koza Killian
ladná horská koza Killian

Pierangelo Marchetti, říkalo se mu Kima, zemřel při záchranné akci 8. července 1994. Po jeho tragické smrti založili jeho přátelé Kima Association, která si dala za cíl zvýšit bezpečnost při záchranných akcích. Na Kimovu počest se pak rozhodli proměnit jeden jeho velký sen ve skutečnost. Uspořádali závod ve vrcholových partiích nad údolím Val Masina po trase treku Sentiero Roma.

Závod byl letos zařazen do Skyrunner® World Series a i proto byl limit startujících navýšen z původních 100 na 250 odvážlivců.

Když tohle zjistil Honza (Bartas), který byl na závod přihlášený už v první vlně od června, neváhal a v dobrém rozmaru mě nalákal, ať se přihlásím taky. Za chvíli mi napsal Sam (Straka), že tenhle závod opravdu stojí za to absolvovat, že je to jedinečná příležitost, která se nemusí opakovat. Věrna heslu “když už tak už” jsem se bez rozmýšlení přihlásila. Pěkně postaru. Nejdříve vytiskla přihlášku, pak ji ručně vyplnila, naskenovala, přiložila medical certificate, znova odeslala, zaplatila startovné 65 Euro a ani ne po 3 hodinách mi v emailu přistála odpověď: See you in Val Masino!

Teprve potom jsem začala postupně zjišťovat, jaká legrace mě vlastně čeká. Koukla jsem se na stránky závodu, pár fotek a videí, kde Kilian visí na řetězech – patřičně se vyděsila a celé to brala jako velký vtip. Ostatně sám mistr tuto akci popisuje jako “nejúžasnější závod na světě”.

vítězka v ženské kategorii Kasie Enman při seběhu
vítězka v ženské kategorii Kasie Enman při seběhu

Studuji trasu, profil, propozice, facebookovou diskuzi a děsivé obrázky z minulých ročníků. Hned na prvním místě pravidel stojí, že od organizátoru dostaneme píšťalku, kterou máme použít v případě zranění či nebezpečí. Dále je v doporučené výbavě helma. Jinak vlastně nemusíme mít nic, jen něco na sebe, dobré boty, větrovku kolem pasu a rukavice. Na klidu mi to nepřidává, tak přibalím raději i plenky!

Týden před odjezdem si čtu na stránkách Iana Corlesse, to je ten člověk, který píše a fotí o závodech v horách, preview závodu, kam vždy zařazuje i seznam “ones to watch”. Lapám po dechu, když tam vidím své jméno. Googlil si snad Ian výsledky Lazové stovky? Moje racionálnější já tuší, že to je omyl, ale i tak cítím narůstající ego a začínám si myslet, že jsem Xena. Tisknu si startovku a přemýšlím, kolik holek asi tak porazím. Moje sebevědomí se nachází v jiné galaxii a bez uzardění prohlašuji, že mým cílem není “pouze” dokončit, ale chci přeci urvat ty body do skyrunningové série. Jak naivní jsem byla se ukázalo později.

V pátek v podvečer vyrážíme z Prahy nakonec ve 4 ještě spolu s Kristýnou (Hájkovou) a Kubou (Řídelem), který disponuje nejen autem, ale navíc i nepřebernou dávkou inspirativních příběhů. Propršenou nocí uháníme s pár zastávkami směr jih. Ráno si s respektem prohlížíme štíty hor tyčících se nad údolím Sondrio. S pohodlnou časovou rezervou se ubytováváme v hotelu Miramonti hned vedle startu a kolektivně se namáčkneme všichni 4 do jednoho pokoje.

první česká výprava na Kimu - Jakub, Krista, Zuzka a Honza
první česká výprava na Kimu – Jakub, Krista, Zuzka a Honza

Po registraci a vyzvednutí startovního balíčku s dárečky ze Salomon outletu si to šineme na před závodní brífing. Usedáme vedle drobounké Kasie Enman, doprovod ji dělá malý prcek a vůbec nevypadá na to, že bude za pár hodin slavit vítězství. Potvrzuje se, že nemusíme mít prakticky nic. Jen triko,  větrovku, ¾ kalhoty nebo kombinaci kalhoty plus něco na lýtka, buff a rukavice. Aha, tak to je ten skyrunnig. Občerstvení by mělo být dost a vrtulník je přichystaný nás zachraňovat, kdyby něco. Krátce se taky zmíní o časových branách. Tehdy jsem měla dávat pozor. A jak Kuba později poznamenal, místo toho, aby nám ukazovali řetězy nás měli upozornit na to, že kdo nepopoběhne v té prostřední části, limit  zaručeně nestihne.

04_KIMA_mapa_trekker atleta_foto Jan Bartas
Mapa závodu – po modré se běželo, za pozornost stojí rozdíl mezi časy pro kategorii trekker a atleta.

U večeře pak ještě jednou zkoumáme krásně barevně vyvedený profil trasy. Krista umí trochu italsky tak překládá.  Tmavě zelené úseky v prostředních pasážích – “itinerario su piode e ganda” ale neumí rozluštit ani google. Co to je ganda se dozvíme až o pár hodin později. Jeník vidí vše stále optimisticky a nadhazuje svoji poučku o tom, že “prvních 15km se do kopce poběží, dalších 20km si odpočinem chůzi a posledních 15km se nepočítá, to vypadá jako pohodový seběh”. Tuším, že je to blbost, ale chci se trochu vyspat, mozek to bere jako příjemné opium a tak mu věřím.

profilo altimetrico
barevně vyvedený profil trasy Trofeo Kima, nejzáludnější byly ty tmavě zelené úseky

Balím si věci, nejsem Killian, tak beru raději batoh, který plním vodou. Říkám si, že když sem na takové profi akci, je načase začít i s profi stravou. Fasuji tubičky naplněné  zaručeně přírodním obsahem. Instruktáž o tom, kdy který lupnout, zda zapíjet nebo jen polykat v mžiku zapomínám.

Včera vyhrožovali, že kdo nebude na startu v 5:45 má smůlu. My tam dorážíme něco po 6.00 a ve stanu jsme skoro sami. Pomyslím si, že to s těmi termíny po italsku nebude tak žhavé. Stíháme jedno předstartovní foto a pak už se suneme pod oblouk. Kluci se suverénně protlačí hned vedle Killiana s Emelie. My s Kristou zůstáváme někde v zadní polovině. Okukujeme přítomné holky, hlavně tu v sukýnce, co vypadá jako Bond girl, na triku má napsáno skyrunning Italy a podle mě jí chybí kalhotky.

Moderátor křičí, že zbývá minuta do startu. Z minuty je během 2 vteřin  10 sekund a vyrážíme.  Prvních 15 km z Filorery (870m) je pořád do kopce, musíme nastoupat něco přes 2000m do prvního sedla B.tta Roma (2894m). Nejdříve se běží po asfaltce a potom se cesta láme přímo nahoru do lesa.

Je zvykem, že to na závodech vždycky vypálí kupředu zběsilým tempem, ale to co se děje tady je nad mé chápání. Sebevědomí klesá přímo úměrně s uraženou vzdáleností a množstvím nadlidí, kteří mě předbíhají. Z galaxie “urvu body” padám na nižní level, na “chci to aspoň dokončit!!”

Srdce mi buší, nohy chtějí běžet, ale nemůžu se pořádně nadechnout. Zavěsím se za skupinku 4 ostřílených bělovlasých horských vlků a té holky v sukni na ostro. Na každé odbočce, v každém křížení cest stojí organizátor a ukazuje cestu, při výběhu z tunelu pak potkávám první sanitku. Les ustupuje, zvedám hlavu a skrz šedé těžké mraky vidím vystupující skalní věže.

Na občersvovačce popadnu vodu a běžím dál po dřevěných lávkách kolem vyschlého jezera směrem k Rifugiu Ponti na 13km (2559m). Šipka navádí závodníky kolmo vzhůru za chatu, cestička mizí. Oči hledají červenobílé značky namalované na žulových balvanech. Srdce mi buší ještě silněji. Už to začíná. Ze začátku jdu jako po schodech, ťap ťap pořád nahoru. Místy se musím vzepřít na rukou, balancovat na balvanu – akrobacie v praxi.

05_KIMA_Zuza před řetězy_FOTO M. TORRI
tady jsem se ještě smála, netušíc, že do limitu mi zbývá jen 20minut

Jak ukrajuji výškové metry začínám v protisměru potkávám čím dál tím víc závodníku mužského pokolení. Snažím se nezahučet dolů a zatím mi nedochází, že to jsou ti, co nestihli první časový limit a vracejí se do údolí. Jsem nahoře. Sedlo je obsypáno barevnými tečkami. Vnímám jen jak na mě křičí “Brava, bravissima!”. Ohlídnu se, ale Kristýnu nevidím. Přes tlukot srdce se snažím doptat, jak jsem na tom s limitem. Chlapík na mě houkne “tranquilla”, jsem tam 20minut před 3,5hod limitem. Teď už jen udělat jeden krok, chytnout se řetězu a spustit se dolů. Najednou nemám strach, jsem v tranzu. Dlouho jsem si to představovala, a teď je to konečně tady. Svírám řetěz, sunu se dolů.

záchranáři kluci italští
záchranáři kluci italští

Před sebou najednou nevidím ani človíčka, jen záchranáře visící v  odsedkách. Tváří se ještě vyděšeněji než já. Honza Suchomel měl pravdu, když poznamenal, že jsou tam jen proto, aby odškrtávali ty, co zahučí dolů.

Pouštím řetěz. Následuje další z barviček na profilu. Nohy se nesměle seznamují se studeným bílým podkladem. Chytám se lana a zkouším to nejprve popředu, hážu ukázkového tygra lano stále pevně v rukou. Vzít si rukavice byl moc dobrý nápad, to že jsou cyklo už zas tak moc ne, prokluzující lano řeže do bříšek prstů. Jeden záchranář mě sleduje zhora, druhý čeká dole, nad hlavou krouží vrtulník. Jistě se dobře baví nad mým groteskním počínáním.

na sněhu se to musí umět
na sněhu se to musí umět

Sněhové pole je za mnou, chci běžet. Nesměle oťapkávám náhodně rozeseté žulové bloky. Maximální soustředění, nejdůležitější je nešlápnou vedle, vyhnout se viklajícím kamenům, neuklouznout, to by byla konečná. Vzpomínám, ve kterém z barevných úseků na profilu se teď pohybuji. Jasně, to je ono – tmavě zelená. Ganda – štípaná žula poházená bez ladu a skladu ve všech směrech po prudkých svazích. Jen značky namalované na kamenech dávají tušit kudy by mohla vést cesta. V hlavě mi rezonuje jediné “tohle se prostě nedá běžet, nedá!”  Je mi jasné, že můj hopsoklus, není tempo, kterým bych se měla pohybovat a začínám se reálně obávat, zda stihnu limit!

Takto podobně vypadaly úseky v mapce znázorněné tmavě zelenou barvou - ganda.
Takto podobně vypadaly úseky v mapce znázorněné tmavě zelenou barvou – ganda.

Mraky se převalují přes hřeben. Vcházím do mlhy a sem tam spadne i nějaká kapka. Snažím se zrychlit jak jen to hranice rizika dovoluje. Stoupám nahoru, překračuji potoky vody proudící přes žulové lavice. Slyším tlukot vlastního srdce, tepe mi hlava, ruce všechno. Jsem nahoře, nejvyšší bod. Pod skalní stěnou je ticho, jen kontrola si mě starostlivě prohlíží a nabízí občerstvení vynesené vrtulníkem. Do vysílačky hlásí, že číslo 32 sestupuje dolů.

Ruce i nohy už koordinují pohyb o něco lépe. Po řetězech na mě čeká další sněhové pole s nataženým lanem, tentokrát opepřeného o směsici kamení a štěrku. Padám, brzdím, ruce sedřené, groteska pokračuje.

Sestup z Passo Cameraccio - nejdřív červený úsek po řetězech a pak sešup modrou stezkou po sněhu
Sestup z Passo Cameraccio – nejdřív červený úsek po řetězech a pak sešup modrou stezkou po sněhu

Následují náznaky trávy a stabilnější podloží. Běžím, co to jde. Musím dohnat jistou ztrátu. Další prudké stoupání po řetězech. Nahoru to jde jednodušeji. Dohlížejících záchranářu se ptám, kolik mám do limitu. “pianissimo, it’s ok, you are fine”. Vyškrábu se nahoru a  můžu se rozběhnout po louce, skrz kozí bobky dál po pěšince. Předbíhám kluka, který už se evidentně nikam nežene. Sděluje mi, že on už limit zaručeně nestihne. Já si stále myslím, že ano, že pro holky je tahle časová brána nastavena o hodinu delší.

Konečně, se v mlze objevuje kamenná chatička – Rifugio Allievi (2.384m). Těším se na občerstvení, nahazuju úsměv, kdyby mě náhodou chtěl někdo fotit. Dobíhám ke stolečku, čekám, že si mě organizátorka odškrtne a pošle dál. Místo toho se stane něco, čemu můj mozek odmítá porozumět. Paní mi odepíná číslo! Číslo, které pro mne v tu chvíli znamená středobod vesmíru. Padají slova jako: “sorry, limit, 15 minutes, sorry”.

Náznaky cesty a její hledání - výstup k Bivaku Kima.
Náznaky cesty a její hledání – výstup k Bivaku Kima.

Jediné co jsem schopna vnímat je absolutní bezmoc a beznaděj. Nemilosrdný konec. Nikdo si mě moc nevšímá, tak se můžu v klidu litovat a rozbulet se jak malá holka.

Teď mám na výběr ze dvou možností. Můžu pokračovat dál po trase na vlastní pěst nebo sejít asi 12km dolů do údolí po značené cestě. Limity byly nastaveny opravdu dobře. Jednoduchou matematikou si spočítám, že jít dál by byl hodně riskantní podnik. Za světla bych to nestihla. Neměla jsem jídlo, mobil ani čelovku a bez čísla si najednou připadám tak nějak zranitelně. Závodní euforie se rozplynula jako pára nad hrncem. Začíná mi docházet, že bez supportu jde tam nahoře mezi mraky o život.

Seběh, dá-li se to tak nazývat, z posledních řetězů před Rif. Gianetti, kam už se Zuzka nepodívala.
Seběh, dá-li se to tak nazývat, z posledních řetězů před Rif. Gianetti, kam už jsem se nepodívala

Volím tedy jasně variantu B. Taky doufám, že když budu dole s dostatečným předstihem mohla bych stihnout doběh kluků do cíle. Čekám na Poláka, kterého jsem předbíhala a společně sbíháme dolů nejdřív do vesničky San Martino a pak dál podél potoka až do Val Masina.

Celkem rychle jsem dole před cílovým obloukem. Moderátor něco mele do mikrofonu, každých 30 sekund pak svůj monolog přeruší zvoláním “a musica”. Decibely jdou ještě o něco víc nahoru. Itálie jak má být. Vidím dobíhat Emelie, která zabloudila a končí tak na druhém místě. Od časoměřičů zjišťuji, kde je můj Jeník. Limity stíhá a prý by tu měl být každou chvílí. Dobíhá za chvíli v čase 9:04 na 59. místě. Opravdu se neflákal, gratuluji mu k dokončení a nerozumím, jak to sakra mohl stihnout.

Krista ani Kuba limit nestihli a stejně jako já skončili na Rif. Allievi. V rámci startovného dostáváme v jídelním stanu nejdříve těstoviny, prosciutto nebo žebírka, kafe, zákusek. Popíjíme pivo z bezedného kelímku a sdělujeme si čerstvé zážitky. Předpověď slibovala déšť, to co přišlo za chvíli byl ovšem tajfun. Italové se vytratili. Po očku zkoumám statiku party stanu a raději nutím kluky držet jeho konstrukci.

Cílový prostor - déšť přišel naštěstí až po doběhu všech závodníků.
Cílový prostor – déšť přišel naštěstí až po doběhu všech závodníků.

Z 236 startujících (z toho 20 žen) doběhlo do cíle v časovém limitu 154 účastníků (z toho 11 žen). Vyhrál Killian když o 16 minut vylepšil svůj vlastní čtyři roky mladý rekord.

Trofeo Kima není závod pro každého. Rozhodně si užijete velkou dávku adrenalinu, nepopsatelnou směs tranzu a napětí. Pure skyrunning – pohybovat se nalehko v říši skal, mraků, mlhy a větru. Rozhodně na něj nezapomenete. Já ho nemůžu dostat z hlavy od startovního výstřelu. A jedno vím jistě, na Kimu se vrátím.

web závodu: http://trofeokima.org/en/

výsledky: http://trofeokima.org/images/classifiche/kima-results-2014.pdf

fotky použity s laskavým svolením od Iana Corlesse a Maurizia Torri

Advertisements

5 thoughts on “Dotek nebe – Trofeo Kima

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s