Krakonošova stovka

21.6.2014 | cca 93km | +3 500m | 13:17:00 | 2. místo ženy (35. místo celkově)

Krakonošova stovka v mém itineráři dlouho figurovala “jen” tak nějak na okraji, pod čarou… Původní plán byl, zničit se týden před na Slovensku, kde jsem byla přihlášena na Štefánik trail (140km). K100 jsem chtěla jít “na pohodu”, pokecat se Svaťou, pokochat se, zavzpomínat… Nicméně osud tomu chtěl jinak, kvůli bolavému stehnu jsem od Hrbu prakticky neběhala a na Štefánik nakonec nejela. Na nohu sem aplikovala všemožné i nemožné léčebné procedury, zahrnovala ji láskou a péčí… Logicky bych se na to měla vykašlat a nikam nejezdit, ale ne tak já. Udělám pravý opak a místo denní kratší 55km trasy se přehlašuji na full verzi 100km.

K100_RM_zelena
foto: Roman Minarovič

Odjezd z Prahy je předzvěstí věcí budoucích. Mám jediný jednoduchý a jasný úkol. Dostat se z místa A – Braník do místa B – Horních Měcholupy, kde nás má nabrat Jirka H. Hledám spoj, vše naplánováno, stíhám to i s rezervou. Ovšem to bych nesměla sednout na bus jedoucí v opačném směru! Aha, vystupuju na konci světa – nádraží Braník, zmateně pobíhám a hledám cestu ven z vzniklé situace. Nasedám na tramvaj… no nebudu vás nudit, tohle nastoupení, zjištění, že jsem opět netrefila ten správný směr a následné vystoupení  jsem absolvovala minimálně 4x… Na místo určení přijíždím s půlhodinovým zpožděním. Naštěstí se mě zbytek posádky nechystá ukamenovat a můžeme vyrazit směr Vrchlabí!

K100_01

Všechno jsme stihli. Na registraci dostáváme velké startovní číslo s čipem! a mapkou na zadní straně. S předzávodní třetinkou v ruce si to se Svatou vykračujeme na náměstí. Okukujeme startovní pole, které čítá úctyhodných 500 odvážlivců. Hledáme známé, fotí nás Olaf, Krakonoš něco hřímá z pódia a už si přejeme hodně zdaru, je tady 21:00 a startujeme.

Ano, já stále v domnění, že se budu šetřit. Nebudu přetěžovat stehno, půjdu pěkně v klidu lehkým tempíčkem, budeme se kochat, ano všechny tyhle plány jsem měla…

Rozbíhám se do mírného kopečka a ejhle, nic mě nebolí. Nic, vůbec nic necítím! Nechápavě to sděluju Svati, spiklenecky na mě mrkne, ať teda běžím. No tak joo, jupíí, bežím. Zavěsím se za Petra, který vlastní GPS a pasuju ho na mého hlavního tempaře pro první kilometry. Cesta stoupá nejdřív po asfaltu, který zlehka klušeme. Na louce přecházíme do chůze, na konci je fotograf, tak to nee pěkně popoběhnout a nahodit úsměv! Stoupání na Žalý je za námi cobydup, přesně za 45minut. Následuje docela dlouhý úsek po červené až na Rovinku, no jo, musí se běžet ono je to po rovině!

Mezitím se s námi definitivně loučí den a je na čase vytáhnout čelovku. Zapnu ji a k mému úžasu, vůbec nesvítí! No vlastně, ani tak moc překvapená nejsem, můj zodpovědný přístup se opět předvedl v celé své parádě. Nadávám si i nahlas a prosím Petra o baterky (na co bych si je brala, že… když se můžu v klidu potmě přizabít.) Naštěstí jedny vydoluje a já vidím!

Celkem rychle se vyloupneme na další kontrole na Horních Mísečkách. Následuje předlouhý seběh po cestě až do Harrachova. Ubíhá to rychle, nohy neprotestujou a tak postupně zrychluji a opouštím všechny se, kterýma jsem klusala. Lebedím si jak mi to krásně běží a už sem dole ve městě. Vesele pokračuji dál, pořád dál kolem obchodů se sortimentem leda tak pro Andeu Verešovou. Zatáčím do leva pořád po modré (jo mám jít přece po modré až ke kontrole v hotelu Sportrelax 007?). Začíná mi být trochu divné, že nikoho nepředbíhám. Ani za mnou nikdo neni, fakt divné. Potkávám 3 týpky, kteří si mě se zaujetím prohlížejí. Pro jistotu se jich ptám: “běžel tudy přede mnou někdo?” Nic z nich nedokážu dostat, pouze na mě stále konsternovaně hledí a evidentně se dobře baví. Aha, tak někoho takového tudy proběhnout ještě neviděli…, pomyslím si. Otáčím se a běžím nazpět, podruhé si na sebe zanadávám. Na kontrole potkávám znova Petra a tak vyrážíme společně po modré kolem Mumlavských vodopádů směr Krakonošova snídaně.

Jojo tohle táhlé stoupání jsem si několikrát vyžrala v zimě na běžkách, ožívají mi vzpomínky na strojové bruslařské tempo a zatínání zubů…. Tentokrát jdu po svých a je to stejně nekonečné. K lehké spánkové krizi se přidává déšť, mlha a neskutečná zima. Ztuhnul mi úsměv na rtech i všechno ostatní. Tak tady je Krakonošovo.. Raději rychle pryč někam do bezpečí. To je ale setsakra daleko.

Jdeme přes Svinské kameny –  kdo tenhle název vymyslel by zasloužil pochvalu, opravdu to sedí. Klouže to jak sviňa! Mysl soustředím na každý krok, jediné šlápnutí vedle může být fatální. Když míjím zbytky Petrovky vlívá se do mě nová energie, odsuď je to už jen kousíček, vidím před sebou vytouženou polívku na Lužické boudě.

Těsně před rozbřeskem vybíhám z Lužické na druhou půlku trasy. Je mi skvěle, těším se na svítání. Myslím na blbosti a vůbec mě nevadí, že běžím opačným směrem… Naštěstí zase potkávám Petra, který mě taktně upozorní a otáčí na správný kurz. Tak teď už přece vím, kde jsem. Na Sněžku jedině po červené!! Tam to přece taky znám… Začíná se pomalu rozednívat, suverénně stoupám po kamenech a dále po hřebeni. Užívám si samoty, nikde nikdo, jen ptáci zpívají. Abslutní klid v duši. S tímhle pocitem si to běžím dost dlouho, až někam nad Malý Staw. Potkávám tam mladé polské fotografy a opět na mě se zaujetím hledí. Opravdu jakoby ještě nikoho podobně vypadajícího neviděli. Slušně pozdravím, běžím dál, v hlavě mi to začíná šrotovat a po pár metrech to mému nedokysličenému mozku dojde v plném rozsahu! Nezbývá mi než se vlastní hlouposti nahlas zasmát, spolknout hořkou pravdu otočit se, znova se pozdravit s Polákama a optat se jich na nejbližší cestu dolů do Polany. Nakonec to sbíhám dolů po zelené. Už se nikam ani neženu v domění, že si dole sednu, dám si pivo a  počkám na Svaťu. Po kamenném chodníku jak pro tanky se dostávám do roztomilého Domku Mysliwski (59,3km). K mému údivu potkávám ty samé lidi, se kterými jsem  plus minus běžela! Zas tak tragický kufr to v konečném důsledku nebyl, nakonec jen cca 4km… Zpětně mě mrzí, že jsem si neprošla polskou část po zelené, kterou všichni tak vychvalovali. Taky přemýšlím nad tím, jestli to je nebo není na diskvalifikaci, každopádně kontrolu mám a zkratky jsou dovoleny, tak předpokládám, že to platí i pro okliky :)

Odměnou mi je přenádherný magický východ slunce skrz mlžný opar. Tyhle okamžiky jsou nejkrásnější, nejraději bych se zastavila a jen se kochala. Ale před sebou vidím vrcholek Sněžky a něco uvnitř mě žene kupředu. Chci tam být co nejdříve, bez zbytečného otálení. Nahoře je scenérie, za kterou by se nestyděl ani David Lynch – v mlze, šíleném větru, +2°C, 6hod ráno – nevěsta s ženichem, fotograf, nee nesnažím se to pochopit. Zapisuji kontrolu a zjišťuji, že jsem 4. žena v pořadí!

V tomto okamžiku se mi to v hlavě definitivně přepne, cítím bednu a tu třetí holku musím dohonit děj se co děj. Seběh ze Sněžky na Jelenku a dál na Pomezní Boudy je lahoda. Znova svítí slunce. Přeskakuji kameny jako nic, jde to úplně samo. Nohy letí jak splašené. Těsně před Pomezníma boudama je mise dokonána. Před sebou zmerčím Martinu v růžovém triku. Rychle do sebe kopnu chleba, čaj a běžíme dál dolů do Pece. Chvíli ještě způsobile běžím za Martinou s parťákem, ale nohy chtějí rychleji, rozbalím to na maximum a vmžiku sem dole. Cesta z Úpy do Pece se neskutečně vleče,  je to vyložený morál. Vzpomínkami se vracím do let minulých a vzpomínám na diplomku… kdy jsem se tudy procházela hlavně kurzorem na monitoru. To mě zabaví na dost dlouho a už jsme před Veselým Výletem. Nezdržuji se ani o sekundu navíc, protože registruji další z holek – Kristýnu. V hlavě se mi usazuje další cíl, nenechat se za žádnou cenu doběhnout, nebo nedejbože předběhnout!

Ale je mi jasné, že to nebude vůbec jednoduché. Stoupání z Pece na Hrnčířské boudy bolí. Bolí hodně. Ráda bych někým nebo něčím zahnala trudomyslnost, ale v dohledu nikdo není, ani hudbu nemám. Při těchto myšlenkách mi dochází, že se úplně zapomínám rozhlížet  a vychutnávat krkonošská panoramata. Otáčím se a stojí to opět za to, je tu krásně. U Hrnčířských bud trochu tápu, kterým směrem se vydat a jen co se na chvíli zastavím, zprava se vynoří Kristýna. Zařazuji opět nejvyšší rychlostní stupeň a valím to dolů lesem. Seběh je perfektní, nohy mě absolutně poslouchají, připadám si jak v tanečních. Hophop kromsukrok, moc mě to baví a ani si nestačím uvědomit, že už sem dole. Civilizace, že by  cíl!? Akorát to na Vrchlabí vypadá dost komorně…. jasně u směrovky zjišťuji, že jsem v Horním Lánově a přede mnou je ještě posledních 5km. Ajajaj, studená sprcha. Cesta se vine po louce, mezi krávama, už se mi nechce běžet, tak se spíš šourám, otáčím se jestli mě někdo zezadu neatakuje a toužebně vyhlížím kostel ve Vrchlabí. Modrá značka se mi na chvíli ztrácí z dohledu, naštěstí potkávám kluka se psem a ten mi ukazuje kudy kam. Poslední metry jsou už klasicky euforické. Něco po 10hod se raduji v cíli z druhého místa v kategorii žen.

K100_cil

I přes vlastní blbost, bolavou nohu a všechny pochyby, které jsme měla posledních 14 dní se celá akce náramně vydařila. Byla sem moc ráda, že jsem se ji mohla zúčastnit a myslím, že to není naposledy. Organizace byla perfektní, zázemí v DDM poskytovalo všechno, co člověk po 100km v nohách může přát – především teplá sprcha a karimatka v učebně angličtiny si zaslouží speciální pochvalu! Taky musím vyzvednout výkon hvězdného dua KVĚTY a Svati, která dokončila svou druhou stovku v parádním čase 17h!

výsledky: http://www.sportchallenge.cz/cz/vybrat_zavod/vysledky?id_zavod=1420&id_startovne=142001

Advertisements

One thought on “Krakonošova stovka

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s