Ledopádová stovka

1.2.2014 | 107km (podle GPS 114 Olafokilometrů) | cca 4 400m+ | 20:53:00 | (1.místo ženy, 16.celkově)

1401_Brtniky

web: http://www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm

výsledky: http://2014.tonerman.cz/bl7.html

Moje stovkařská “éra” měla po pár nesmělých pokusech na akcích typu B7 či HV naplno začít na Pradědově stovce v říjnu minulého roku. Celý rok jsem byla živena Peti zážitky z dálkoplazeckých akcí v rámci Československé tisícovky a tiše ji záviděla. V říjnu jsem sebrala odvahu a spolu se Svaťou, která po dlouhé době zavítala do ČR, jsme se přihlásily na Pradědovu stovku.

Začátek je krásny, tolik jsem se těšila až vyběhnu – plna euforie a endorfinu běžím z kopečka, kochám se okolím a najednou BUM, do pr…!, kleju a válím se na zemi. Lehce zoufale volám na holky, ať počkají, že mě asi trochu bolí kotník. Stanovuju si strategii pro další kilometry, ve stylu ”to rozchodíš!”. Opravdu jsem se celých dalších 25km snažila, seč mi síly stačily, ale kotník jsem nerozchodila, ba co hůř, dopadlo to 2měsíční běhací pauzou a kamarádstvím s ortézou. S tímto handicapem jsem se odhlásila i z P100, jako náplast jsem si tuto super akci mohla alespoň prožít z druhé strany – strávila jsem jednu nezapomenutelnou noc na lesní tajné kontrole. Přes Vánoce jsem nasadila regeneraci, kotník už mě celkem i poslouchal a proto jsem se začala poohlížet, kde konečně tu svoji první 100ku abslovuju. K mé radosti píše Svaťa “co ty, Brtnické ledopády, vypadají moc dobře!”, Peťa jde samo taky – však si chce převzít zaslouženou trofej pro vítězku CSUT 2013. Já zkoumám trasu a jsem nadšená – krásná příroda, krajina a architektura slibuje jedinečný zážitek. Plán je jasný – na konci ledna jedeme v plné sestavě 3 čarodejnic na sever!

Čím víc se blíží termín závodu, tím víc se mi začíná drolit plán o pořádné relaxaci před startem. Odevzdávka projektu v pátek 00:00 mi celkem jasně definuje pracovní dobu a po zkušenosti z minulého týdne z LH24 (resp. mých 3 absolvovaných koleček) letím ještě narychlo kupovat nesmeky, suma sumárum spím na pátek !celé! 4 hodinky. Klasicky se nestíhám zabalit, ještě že jedu autem, v panice hážu do kufru 3 tašky napěchované nahodile vším možným…

Do kempu Valdek přijíždíme ještě před otevřením registrace, stihneme se slušně rozsedět i něco sníst. máme předplacenou večeři, bohužel z nabídky prejt versus řízek, volím menší zlo – i přesto že řízeček bezpochyby skvěle smažený,  je jeho pozření nad možnosti mého trávicícho ústrojí. Žaludek zasytím alespoň chmelovým nápojem. Začínáme se balit – nastupuje opět  zmatené přehrabování taškama (opravdu jsem si sebou musela brát 3 páry bot?! ) nakonec se mi přece jen to nejnutnější podaří napěchovat do batůžku. Na autobus vybíháme mezi posledními, mám divný pocit a přemýšlím co sem zase zapoměla – no jasně, itinerář se bezva ručně malovanou mapkou zůstal na stole!

 Autobus nás vyhazuje ve Waltersdorfu,  naštěstí moc dlouho nestojíme, Olaf už odpočítává start a můžeme vyrazit, svižně se zahříváme během do mírného kopečka až k první tajné kontrole, od které pokračuje krásným stoupákem po zasněžené sjezdovce na vrchol Luž. Začátek noční části ubíhá celkem rychle a bez problémů, držím se Péti, která má GPS, vůbec nebloudíme a užíváme si pohádkově zasněžené cestičky. Slušným tempem se dostáváme až k zřícenině hradu Tolštejn, kde si pípáme první kontrolu, moc se nezdržujeme, zhltnem kofolu a valíme dál na kolečko po Lužických horách, kde postupně zdoláváme vrcholy Velký Buk, Klíč (krásný výstup i seběh), Bouřný a Pěnkavý vrch. Po 38 km se napojujeme opět na stoupáček na Tolštejn, do kopce nám to šlape a je mi vcelku teplo, proto se divím slovům okolo běžícího, který pronáší něco ve smyslu „proč není léto?!“. Vzápětí to poznávám na vlastní kůži, když se po přestávce na polívkou a krátkém odpočinku vydáváme napospas mrazivému větru… Tady taky poprvé a naposled vytahuju z batohu péřovku. Vítr nás provází po zbytek noční části, chvíli mám fakt strach, aby na mě nespadla nějaká větev, jak ty stromy děsivě vržou a kvílí, moje mysl zaháním představy o blair witch…Pomalu se rozednívá a já začínám mít lehkou spánkovou krizi, cpu se cukrem a snažím se trochu zrychlit tempo, naštěstí už jsme skoro v Krásné Lípě, kde to začínám poznávat,protože jsem si tady před 14 dny zaběhla kousek z denní části. Do noh se mi vlívá nová energie a s Pétou v zádech sprintujeme na další kontrolu v restauračním zařízení či spíše herně v Krásné Lípě.

Od Olafa dostávám mapku denní části, nechci se moc zdržovat – nabízený guláš ve mě mnoho nadšení nevzbuzuje, volím proto raději vývar s rohlíkem, hodím jej do sebe a vyrážíme vstříc skalám a ledopádům. Jen co vyběhnu, zas mám divný pocit, že něco nemám, no a jo – ta prokletá mapka – zůstala na stole, otočka a valím pro ni. Z hospody sprintuju a snažím se dohnat Peťu, jen co ji doběhnu popřeju ji za poklusu hodně zdaru a oznamuju, že to od teď zkusím na vlastní pěst, však taky znám trasu a snad vím co mě zhruba čeká (to sem si jen myslela a samozřejmě realita byla od představ trochu jinde). Pěkně si to v hlavě plánuju a psychicky se připravuju na osamocený běh. Vytahuju mapku a hledám povinné kontroly, je to trochu rébus, ale po chvilce systém pochopím a musím uznat že v jednoduchosti je síla – mapička je dokonalá! Na kontrole u Turistického mostu mi Egon nabízí něco k snědku, jen co vysloví slovo párek obrací se mi žaludek, dožaduju se něčeho sladkého, načež mi Egon podává nádherý, nadýchaný, zlatavý, křupavou bílou polevou zdobený – věneček. Slastně se do něj zakusuju, a musím opravdu konstatovat, že lepší jsem v životě nejedla! Na odbočce ke K15 – Varhany se pověsím za klučinu s pejskem v domnění, že ví kam jde. Chyba lávky po pár set metrech zjišťujeme, že jsme mimo, tak to otáčíme a hledáme avizovaný ledopád. Na dalších odbočkách už si dávám mnohem větší pozor!

 Po zábavné části – hledání kontrol a ledopádů se dostávám až do osady Kopec, kde se kochám zachovalými podstávkovými domy (mají krásně zdobené štíty vykládané břidlicí a roztomilé vikýře, později jsem zjistila že se jim říká “pásové chmelové vikýře” a sloužily jako větrací otvory při sušení chmele na půdě :) ) Na kontrole v místní hospůdce potkávám Peťa, který se tam octnul nevím jak, když byl celou dobu ve vedení…. Bortí se mi plán o osamoceném běhu – další část trasy jdeme spolu a o zábavu mám postaráno. Po chvíli přibíháme k rozcestníku  Zadní Doubice, odkud je to jen kousek do Německa. Tady pro me začíná opravdu podivná část trasy. Jakobychom vstoupili do jiné dimenze, vše je jinak –  luštíme směrníky auf deutch, v mém stavu unavenosti se mi nedaří 100%  identifikovat, kam že to vlastně směřujeme. Cesta se klikatí, běžet se mi už moc nechce, začínám praktikovat indiánský běh. Jdeme kolem potoka a pak se dostaváme do krásného lesa na stezku vystlanou jehličím, až se dostáváme ke kontrole č. 19, před kterou zdoláváme nejuzší soutěsku na trati. Jen co se chystáme pokračovat dál – koho to nevidím, zjeví se tam Peťa s bandou chalanů – proběhnou kolem nás v jednom šiku, nezastavujou ani se neohlížejí, běží jak dobře namazaný stroj! Valim na ně čočky, kde se tam vzali? Později se dozvídám, jak kluci Peťu pěkne potáhli, no nakonec jsme i díky tomuto naháněním byli v cíli v tak překvapivém čase (tedy aspoň pro mě…)

Dále už nikam moc nechvátáme a v jedné velké grupě dobíháme znova na kontrolu do Kopce, kde se strašně těšim na kafe a i když ten nápoj měl kafe jen v názvu, přece jen mě nakopne. Pokračujeme “závěrečnou” částí trasy, která se táhne a vůbec neubíhá, přepínám se do módu – nevidim – neslyším – prostě běžím – už chci být v cíli. Při seběhu z Hrazeného se naše skupinka roztrhne, jedna část včetně mě se vydává skluzavkou dolů, zbytek po hřebeni. Naše cesta se ukázala být tou správnou, pomalu už se stmívá a tak vytahujeme čelovky a krosíme to po nekonečných Olafových šipkách přes prasečí stezku (která mě mimochodem hodně bavila). Co na tom, že za každou zatáčkou vyhlížím kemp a průběžně se Peti ptám “jak je to ještě daleko, co na to její GPS?” a když už mi asi po třetí řekne. že ještě 5km, tak už to psychicky nevydržím a přecházím do “sprintu” . Naštěstí to opravdu byl jen kousek – dobíhýme do cíle a po 20h53min si s Peťou užíváme zaslouženého potlesku za 1. místo v kategorii ženy!

Moje první stovka dopadla nad očekávání dobře. Hlavně díky krásné trase na které jsem se ani vteřinu nenudila a skvělému doprovodu se mi ji podařilo odběhnout pod plánovaných 24hod a to i s dost velkou rezervou. Navíc jsem si otestovala, že i po 100km v nohách jsem schopna vyvinout pohyb, alespoň zdánlivě podobný běhu, aniž by mi to činilo větší problém. Spolu se Svaťou, která dorazila do cíle chvíli po nás, jsme obsadily první 3 místa v kategorii ženy a náležitě si to užily! (Svaťa dokonce i ledobál). Peťa navrch převzala z rukou Olafa pohár pro celkovou vítězku CSUT – byla jsem na svou sparingpartnerku patřičně hrdá :) Už netrpělivě popoháním kalendář a těším se na další společné akce!

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s